Boj proti centralizaci

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
pamatujme si, decentralizace politické moci není ani princip subsidiarity v podání EU, ani sdílená pravomoc nebo sdílená data v podání blockchainu (například Bitcoin).
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Prosazuji abychom místo provolevého dělení politického spektra na čas zkusili dělení na boj za/proti centralizaci. Ale co je opak centralizace? Je to decentralizace, nebo se povede najít lepší označení? Decentralizace politické moci je pro mne základní filosofie. Ale i decentralizace má mnoho pohledů, a proto je třeba vždy na první místo stavět zdravý selský rozum, morálku, naši místní kulturu a poučení z historie.

Pozor na pojetí decentralizace,

možná tento výraz není vhodně zvolen.

Decentralizací nemyslím princip subsidiarity, jak ho pojala EU (z lat. subsidiaris – pomocný, podpůrný od subsidium – pomoc, podpora), kde se očekává, že nižší celky nebudou jednat samostatně, ale jednotně dle té správné centrální unijní linie. Tomu napomáhá i systém globální kontroly, domnělé transparentnosti, dotací a různých evropských projektů. Nižší celky nepřebírají iniciativu v rozhodování, ale naopak centrální moc podporují. Nápad je centrální, odpovědnost lokální. Subsidiaritou v EU se nemyslí decentralizace myšlenek a nápadů. EU se pomocí principu subsidiarity zbavuje odpovědnosti za své činy a přenáší je na hrb vlád, krajů a obcí a neziskových organizací, které zřizuje a platí. EU si pomocí úskoku v podobě subsidiarity jen upevňuje svou moc a kontrolu nad svými obyvateli, přičemž vina za chyby padne dle principu subsidiarity na neziskovky, národní, krajské a obecní politiky.
Nepleťme si decentralizaci ani s tou, kterou přinesl fenomén blockchainu, kde jde pouze o bezpečnost pomocí decentralizovaného zpracování a ukládání. Ale opět nejde o decentralizaci nápadů a myšlenek, nejde o decentralizaci dat, kde by na sobě jednotlivé decentralizované objekty byly co nejméně závislé, kde by se decentralizované jednotky zbavily jednotného dohledu a jednotného rozhodování. Je to přesně naopak. Rozhodování v těchto projektech je pomocí jednotné shody a sdílení všech dostupných dat. Nevýhodou je právě i sdílená odpovědnost, tedy téměř žádná nebo nevymahatelná zodpovědnost.

Decentralizace politické moci

a jak si ji představuji já.
Decentralizaci bych spojil i se slovem důvěra a s právem na soukromí. Delegujete-li na někoho nějakou moc, měli byste mu svěřit nejen zodpovědnost, ale i pravomoci a důvěru. Pokud někomu důvěřujete, je třeba omezit i jeho kontrolu na nezbytné minimum. Všudypřítomná kontrola je projevem nedůvěry nebo snahy udržet si moc. Nedůvěra a kontrola souvisí i s vynucovanou všeobecnou transparentností. Komu důvěřujeme, tomu přece ponecháme velkou část jeho soukromí.

Struktura a hierarchie politické moci není v Čechách špatně vytvořena. Stačí si jí jen vážit a zbavit ji nedůvěry a tím i všudypřítomné kontroly a centrálně vynucované transparentnosti.
Stát má být suverénní bez jakékoliv nadnárodní moci. Samozřejmě to neznamená, že by neměl respektovat mezinárodně uznávané dohody, které uzavřel. Ale měl by být schopen od těch nevýhodných odstoupit. Je nepřijatelné, aby stát přislíbil poslušnost EU, že se automaticky podřídí i nařízením, s kterými nesouhlasí, a je nepřípustné, aby i náš soudní systém byl podřízen jakémukoliv nadnárodnímu soudu, třeba eurounijnímu.

Kraje a obce mají své demokraticky volené politické vedení a státem (vládou) kontrolovaný krajský a obecní úřední aparát, který plní zákonné povinnosti a v zákonných mantinelech plní požadavky voleného politického vedení města nebo kraje. Tím je zaručen dostatečný dohled státu nad dodržováním základních pravidel ve všech obcích a krajích.
Politickému demokraticky volenému vedení krajů a obcí bychom tedy měli důvěřovat. Měli bychom důvěřovat i voličům, že si své regionální politiky dobře vybrali a za případnou dobrou nebo špatnou práci je svojí občanskou aktivitou odmění nebo potrestají.
Proto bychom měli regionálním politikům důvěřovat a přenechat jim maximální politickou moc s minimálním dohledem centrálního státu a neziskovek s často celostátní nebo nadnárodní působností. Dostatečná otevřenost (tranparentnost) je jejich odpovědností k voličům a je pouze na voličích daného regionu, jak velkou otevřenost po svých politicích požadují.
Celostátní, nedej bože nadnárodní, politici by si neměli uzurpovat maximum rozhodovací moci. Měli by si přiznat, že jejich názor není a nikdy nemůže být ten nejlepší. Nejlepší názor mají regionální politici, a to hlavně proto, že těch názorů mají mnoho. Díky tomu mohou v mnoha regionech testovat mnohá různá řešení. Právě v té pestrosti nikdy nekončícího hledání ideálního řešení je zkován úspěch a moudrost národa.

Decentralizace politické moci tedy je

uvědomění si politiků a jejich voličů,

že síla je v předání maxima možné moci, důvěry a odpovědnosti na regionální politiky.
Doporučuji voličům, aby nevolit politiky, kteří si myslí, že sežrali všechnu moudrost, a proto si mohou hrát na bohy a řídit celé státy, nebo dokonce Evropskou unii k obrazu svému.
Je na odpovědnosti voličů, aby si vybrali kvalitní regionální osobnosti, které daný region povedou. Je na odpovědnosti centrálních politiků, aby si nemysleli, že mají božský rozum a důvěřovali voleným regionům a vytvářeli podmínky pro jejich práci, aby jim důvěřovali a nechali je hledat velmi různorodá řešení většiny problémů.

Závěr

Decentralizace politické moci je přesun pravomoci, důvěry a odpovědnosti na regionální politiky, je to snaha zbavit se obrovské moci, kterou mají centrální politici a jejich prostřednictvím i nadnárodní korporace. Jde o to, aby se velké společenské problémy rozdělily na mnoho menších regionálních a na ně se do nekonečna hledala mnohá různorodá regionální řešení. Chybná rozhodnutí pak nebudou tak celospolečensky devastující a ta dobrá řešení si od sebe mnohé obce rády okopírují.
Mocní nebudou tak mocní a mnoho skvělých místních politiků dostane od voličů šanci ukázat svým sousedům, že se vše dá nakonec zvládnout.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stát se má starat o fungování krajů a obcí, o obranu území, o dodržování zákonů atd.

Kraj se má starat o přírodu, silnice a své obce.

Obce se mají zajímat a starat o své občany.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

9. 11. 2018

Karel Kropš

Svoboda slova

Co je to svoboda slova? Kdy se při projevu můžeme cítit svobodně? Kdy máme pocit, že je na nás vyvíjen nátlak? Kdy cítíme, že by bylo správné svobodu slova někomu omezit?

Je to mnoho velmi těžkých otázek, které vám mnozí rádi rychle a bez velkého přemýšlení zodpoví. Svoboda slova je, když si beztrestně mohu říkat, co chci. Ale v reálném světě to není pravda.

Člověk je tvor společenský, měl by umět se v té společnosti pohybovat. Kdo je viník? Urazím-li tvoji mámu a ty mi dáš přes hubu. Byl jsem v právu já, když jsem použil neomezenou svobodu slova, nebo ty, když si silou vynutíš, abych se choval v rámci určitých morálních mezí? Nebo je každý povinen se nechat nechutně urážet?

Svoboda slova je často spíše o pocitu

Zajímavé je, že jako omezení svobody slova nebudeme chápat, pokud nás zastaví náš rodič, blízký přítel, nebo náš učitel, přednášející, soused, kolega z práce.
O něco hůř budeme cítit zásah místního úředníka, starosty nebo obecního policajta.
A naprosto odmítneme zásah centrální autority jako nadnárodní společnosti, soudu, státního úředníka, ale i neziskové organizace, která se pasuje za hlásnou troubu nějaké společenské komunity.

Tak jak to je? Kdo nás smí ve svobodě slova omezit? Klíčem je pro mne slovo #decentralizace.

Člověk je tvor společenský. Ale za společnost je schopen chápat relativně malou komunitu lidí, ve které je schopen se orientovat. To je jeho komunita, od které bez problému vezme nějaké to napomenutí, nebo omezení. Chápe, že se musí chovat v souladu s komunitou, protože nechce žít sám, sám vyčleněn z této komunity.
Ale mohou nastat dvě situace, kdy se komfortně necítí.

1. Napomínání a omezování jde z větší autority, než je jeho komunita. Typicky státní moc, nebo dokonce nadnárodní moc, třeba EU. 
2. Nebo na druhou stranu, místní komunity se rozpadají a člověk je na všechno sám. Pak je zde jen stát a já jedinec. Pak zde není nikdo, koho bych chápal jako oprávněnou autoritu. Já jedinec mám mít přece právo na individuální neomezenou svobodu a centrální stát mě nemá co omezovat. To je tyranie, to je ztráta svobody. Chybí zde právě přirozená komunita, kterou by jedinec cítil jako své blízké okolí, které ho přirozeně má právo omezovat a napomínat. Komunita, se kterou jedinec chce spolupracovat, a tak stojí o její přízeň a rád se jí podřídí. 

každá svoboda má své limity

Každá svoboda má své limity. Otázkou je, kdo je má hlídat. Centrální stát, nebo snad EU? Ne raději rodina, tvůj soused, tví přátelé, nebo místní soudce či starosta.

Čím globálnější pravidlo, tím méně svobody. Čím menší komunita, čím blíže k dané osobě je jeho soudce, tím více máte svobody.
Ale žádná svoboda není bezbřehá.
Ano stát jako centrální autorita by soudcem vašeho projevu být nikdy neměl. Musí jím být vaše blízké okolí.

Tedy v dnešním počítačovém světě je to trochu komplikace. Kdo je blízké okolí a kdo vzdálené? Přítel sedící u počítače na opačné straně Země? Proto je zde snaha o centrální dohled a proto nám ubývá svoboda. Často nám chybí ten přítel, který nám v pravý okamžik dá ten správný pohlavek se slovy, ať už držíme hubu. Místo něj to pak chce dělat facebook, nebo stát. A to je centrální dohled, to je ztráta svobody.

O svobodu slova můžete přijít dvěma způsoby. Buď vás za názor odsoudí stát, nebo společnost.
Tradiční model společnosti se rozpadá. Jsou znevažovány rodiny, zmenšuje se vliv obcí a zvětšuje se vliv státu, sociálních menšin a dotovaných neziskových společností. Ale navíc se mění technologie a internet mění naše chování, náš pohled na svobodu slova. Z prudkým rozvojem komunikace pomocí internetu si nevíme rady jak my, tak naše rodiny, tak politici. A tak politici a velké společnosti sahají k cenzuře a k omezování svobody slova.

Jak z toho ven? To opravdu nevím, jde o historicky nový úkaz. Ale myslím, že společnost i jednotlivci se budou muset na nový svět postupně zvyknout, budou si muset najít nové morální hodnoty.
Ale určitě není správný centrální politický zásah. Svobodu nelze někomu dát, nelze ji nařídit. Svobodu nemůže najít jednotlivec. A to ani jako jednotlivec v davu, ani jako člověk diktátor.

Svobodně se budete cítit jen ve své relativně malé sociální skupině, která vás bude respektovat a kterou budete respektovat i vy.

Změna musí přijít odspodu, chtěl bych říci z regionů, ale ve světě internetu něco jako region není. Jsou jen sociální sítě a v nich skryté sociální komunity. Správná cesta je hledat řešení a musí jich být mnoho. Kolik sociálních sítí, kolik sociálních skupin, kolik obcí, kolik rodin, tolik způsobů řešení, jak opět najít cestu k svobodě slova.

Závěr

Hledání svobody je nekonečný mravenčí boj. Právě ten boj o svobodu je samotná podstata svobody.
Svobodu nemůže přinést ani nařídit žádná EU, žádná vláda. Ti jsou schopni svobodu pouze brát.
Svobodu nemůže přinést ani žádný jednotlivec z davu.
Svobodu musí přinést malé sociální komunity. Rodiny, pracovní kolektivy, sociální skupiny, regiony.

Karel Kropš 22. července 2018

Je morální daň z nemovitosti?

V politickém programu Strany svobodných občanů se uvádí, že jsme pro zrušení daně z nemovitých věcí. V zásadě s programem Svobodných souhlasím, ale zrušení této daně pro mne není nevyhnutelnou podmínkou. Dovedu si představit i daňoví systém postavený pouze na daních pozemkových.

Daň z nemovitosti

Často jsem od mnohých slýchával, že toto daň je nesmyslná, proto že nikdo by neměl být trestán za vlastnění majetku. Ano to je správná úvaha, vlastnit majetek přeci není hřích a proč by tedy stát měl zdaňovat něco co pouze vlastním. Protiargumentem bylo, že tato daň je významným příjmem obcím a samosprávám, ale to podle mě samo o sobě nemůže obhájit existenci této daně.

Ale přeci jen v tom smysl nalézt jde. Jde o pohled na vlastnění půdy jako majetku, který existuje jen v omezeném množství, a dalo by se říct, že vlastně částečně patří státu, nebo do konce, že patří státu, který ho lidem poskytuje k užívání a také se stará o evidenci tohoto majetku a to prostřednictvím katastrálního úřadu. V případě války, nebo nějaké politické revoluce (v minulosti se již stalo), hrozí i vyvlastnění, tedy převedení zpět na stát. Stát se k pozemkům tedy chová jako by patřili lidem a společnostem, ale vlastně jsou vlastněny státem. Vyplývá to i  z historického kontextu, kdy pozemky byli státní a panovník je propůjčoval vazalům, na základě lenního systému.
Z tohoto hlediska se v Evropě vždy platilo za propůjčenou půdu, ke které bylo časem doplněno dědičné právo a následně i možnost s takto svěřeným majetkem relativně volně nakládat a prodávat toto užívací právo.
Přijmeme li tuto historicky vzniklou myšlenku, je zde i jistý nárok na odměnu za pronajatou půdu, tedy daň z nemovitosti a pozemků. Navíc tato daň jako jedna z mála zůstala daní regionální a tudíž i nemalým příjmem územně správních celků. Jedná se o nedělitelný majetek státu. Vzhledem k tomu, že pozemky nepřibývají, ani neubývají, je logické motivovat majitele pozemků, aby nezabírali nepotřebný prostor. Změnou výše daně je možné motivovat její majitele k odprodeji zbytečně drženého pozemku. To je vhodné dokonce i z bezpečnostního hlediska , kdy by jinak mohlo dojít, že by velmi bohatá skupina lidí, chtěla postupně vlastnit většinu území státu a tím snižovala životní prostor jejich obyvatel. Tato daň tvoří překážku zbytečného obsazování území a tvoří daňovou konkurenci, kterou považuji za velmi přínosnou.
Popřeme li tuto myšlenku, budeme li tvrdit, že pozemek je výlučným soukromím vlastnictvím, popíráme tím samotnou územní celistvost státu a tím samotnou jeho podstatu.
Z tohoto pohledu může být legitimní i jistá omezení ohledně nakládání s pozemky a tok jak z pohledu užívání, tak z pohledu změny majitele. Stát například může zamezit prodeji cizincům, nebo určit způsob užívání pozemku. Navíc je majitel dle katastrálního úřadu je majitelem pouze povrchu, vše nad ním a vše pod ním stále patří výlučně státu. Vzdušný prostor, nerostné suroviny a podzemní vody nepatří majiteli pozemku.
Dokonce si dovedu představit radikální řešení, kdy jedinou, nebo nejdůležitější daní byla pouze daň pozemková, která by se lišila dle územního členění obcí a státu. Jedná se podle mě o nejspravedlivější daň. Stát se skládá z občanů a z území. Jediné, stát si tedy může nechat platit za pronájem tohoto území, nebo si jeho činnost musí platit samotní občané ze svých příjmů. Tím máme definovány dvě nejobhajitelnější daně. Daň pozemkovou a daň z příjmů. Daň z příjmů bude vždy těžce vymahatelná, a stát z důvody kontroly musí zavádět dohled, kontrolu svých obyvatel. U daně pozemkové je to velmi jednoduché, daň se vyčíslí na základě katastrálních map. V případě neplacení se majiteli prostě část pozemku odebere v exekučním řízení. U pozemkové daně nelze mít neplatiče a daňové úniky. Při výběru daně pozemkové, nemusí stát nikterak dohlížet na své obyvatele. Je to nejjednodušší a nejspravedlivější daň.
Moje řešení je tedy nezdaňovat podle ceny nemovitosti (i když i rozsah stavby jako základ daně je obhajitelný hlavně z pohledu ceny pozemku v centru měst, pozemek pod mrakodrapem a pozemek pod stánkem má pro obec velmi rozdílnou významovou hodnotu) na pozemku postaveném, ale podle názoru místní samosprávy, například podle lokality, druhu užívání pozemku a dle územního plánu obce.

Daň pozemková

Z předchozího vysvětlení vyplývá, že nejsparvedlivější, nejlépe vymahatelnou daní je právě daň pozemková.
ČR má rozlohu 78 866 km², to je 7500 m²/osobu. Využitelnost území k rozprodeji může být v rozmezí 70-83% (15% národní parky, 2% vodní plochy) plochy v závislosti na velikost národních parků, chráněných oblastí a vodních ploch. Na jednoho obyvatele připadá tak 7500 m² plochy, při využití 80% to je 6000 m²/osoba plochy ČR.
Pokud by jsme přijali myšlenku jediné daně pozemkové, pak bychom potřebovali vybrat 2 bilionů korun (financování státu i obcí dohromady). To je cca 30Kč/osoba za rok/m². Tato daň by se mohla lišit dle místa až v řádu stonásobků.
V takovém případě by nebylo třeba vybírat žádnou jinou daň. Jen by si obce určili dle lokalit výši zdanění vlastněné plochy. Nebylo by tak sporu o tom, kdo má platit jak velkou daň. Nebylo by pak ani neplatičů. V případě neplacení daně by došlo k jejímu zaplacení exekučním odkupem vlastněného majetku a to až do stavu zaplacení dluhu. V případě, že někdo již nebude vlastnit žádnou plochu, tak tím přestává být i daňovým poplatníkem.

decentralizace a odpovědnost

O dětech rozhodují rodiče, jejich rodiny. O soužití sousedů rozhodují obce. O základních právních normách celého národa rozhoduje stát. A každá z těchto skupin by i měla bojovat za udržení této pravomoci.

Rodina se má bránit, aby do ni nepřiměřeně nezasahovala obec. Obec by měla bojovat za zachování svého práva si své území a obyvatele spravovat maximálně samostatně bez zásahů státu. Stát by měl dohlížet, aby do jeho chodu nepřiměřeně nezasahovali okolní státy. Stát by měl dohlížet na mezinárodní situaci a snažit se pro své obce rodiny a jednotlivce zaručit maximální klid na jejich práci a spokojený život.

Zde popsaný princip je mojí základní životní filosofií je to jeden ze základních principů, který se prolíná všemi mými argumenty a postoji.

Reakce na prohlášení vlády k sociální politice

Reakce na prohlášení vlády k sociální politice
https://www.vlada.cz/cz/jednani-vlady/navrh-programoveho-prohlaseni-vlady-162319/#Socialni_politika_a_zamestnanost

Já v prohlášení vidím hned několik rozporů, nebo věcí se kterými nesouhlasím:

1)  Vláda tvrdí, že navýší pevnou část důchodu z 9% na 10% průměrné mzdy a důchodcům nad 85 let přidá 1000 Kč. Dále tvrdí, že zvýší důraz na zásluhovost důchodového systému. Naproti tomu chce zachovat současný systém valorizací, který počítá, že z valorizovaných výdajů odečte náklady na pevnou část důchodů, která se zvýší a zbytek rozdělí dle zásluhovosti. Tím dojde ke snížení části rozdělované dle zásluhovosti.
Malé důchody se zvednou a vysoké se sníží, což je v rozporu s prohlášením "posílí princip zásluhovosti".
viz: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/navrhovana-zmena-penzi-by-vetsine-senioru-zbrzdila-rust-duchodu/1564447

 2) Vláda se chystá pokračovat poměrně striktním řízení chodu sociálních zařízení a služeb a to včetně snahy zasahovat do výše výplat jejich zaměstnanců (hodlá zajistit navýšení mezd) a řízení jakou a v jaké míře mají služby poskytovat. Jedná se tedy o pokračující trend vlády zasahovat ovládat sociální odvětví množstvím nařízení, regulací a podmíněných dotací.Vláda stát nepovažuje za svobodnou společnost, ale za pečovatelský ústav plný nesvéprávného obyvtelstva.
Vláda by si měla uvědomit, že není našim neomezeným vládcem, ošetřovatelem a vychovatelem, a že mi nejsme její nesvéprávné děti, o které se má starat.

3) Vláda chce ovlivňovat chování lidí a to hlavně dlouhodobě nezaměstnaných, přičemž finanční motivaci (spíše demotivaci v podobě příspěvku pro dlouhodobě nezaměstnané) nechává v rukou státu, ale náklady a aktivitu na výchovu lidí (pravděpodobně zajištění různé veřejné práce a vzdělávání) přesune na obce.  Za mě velmi nefér postavení obcí a krajů, které zaváže povinnostmi, ale nedá jim pravomoc rozhodovat o finanční motivaci nezaměstnaných, nebo sociálně špatně situovaných rodin a jednotlivců. Obcím by měla být dána i pravomoc rozhodovat o výši speciálních sociálních dávek a  jejich způsobu přidělení.
Obce jsou v situaci, kdy mají obrazně řídit loď, ale nemají v rukou kormidlo, tím kroutí stát.

4) Vláda prohlašuje, že chce zvýšit motivaci pracovat, ale jde na to opět špatně. Údajně předvídatelným zvyšováním minimální mzdy. Minimální mzda podle ekonomických studí a několika ekonomických publikací (například "Zásady ekonomie" - Mankiw Gregory N.), vytlačuje z trhu práce příliš nekvalifikovanou pracovní sílu. Minimální mzda určuje jakousi pomyslnou příčku, jaké musí uchazeč o práci dosáhnout, aby byl pro zaměstnavatele akceptovatelný a tudíž mohl získat práci. Pak situaci lidí, kterou minimální mzda vytlačila z přirozeného trhu práce napravuje systémem podpor v nezaměstnanosti a systémem neefektivních rekvalifikací.
Zjednodušeně minimální mzdou a chybným systémem sociálních dávek vyrábí nezaměstnané, které se pak snaží do zaměstnání dostat formou podpor a dotací pro zaměstnavatele a investicí do systému rekvalifikací. Na jedné straně zakládá požár a na druhé straně ho za drahé peníze hasí.

centrální mozek řidiče

Příroda a lidstvo samo se odjakživa skládalo z jednotlivců. Každý měl svůj vlastní mozek, vlastní názor, vlastní myšlení. Pak přišla technická revoluce, vznikl internet a objevily se snahy vše propojit a sjednotit.

Když jde člověk přírodou, je odkázán sám na sebe. Sám se musí rozhodnout, na co bude myslet, kam půjde a jaký zvolí styl chůze. Když si však sedne do auta, musí se od základu změnit. Najednou na něj dopadne mnoho předpisů, kterými se musí řídit. V počátcích stačilo dodržovat základní bezpečnostní pravidla, jako bylo třeba pro okolí bezpečná rychlost. Pak přibylo pár dalších pravidel, aby se povedlo zvládat čím dále větší počet automobilů na cestách. Ale pořád šlo o to vymyslet způsob soužití chodců a přibývajícího počtu automobilů. Musela existovat pravidla, kdo má na křižovatce přednost, a kdo nese vinu za způsobenou škodu.

Byly to doby, kdy se stále chodcům, řidičům, prostě lidem dávala možnost rozhodovat se svobodně, ale dodržovat základní pravidla vzájemného soužití. Stále si každý směl přemýšlet o čem chtěl. Každý jedinec se mohl svobodně rozhodovat.

Ty krásné doby jsou ale pryč. Dnešnímu řidiči říkáme, přesně co má dělat, na co smí myslet a na co se smí a nesmí koukat.

Začalo to nevině. Z dobře míněných rad (za jízdy se připoutat a soustředit na řízení) se staly povinnosti. Již zde není prostor na vlastní úsudek, na vlastní názor. Zůstala jen povinnost poslouchat vyšší moc. Na příklad, nedávno nám zakázali reklamní plochy podél cest. Prý je to pro naše dobro. Nevím, zda platí, že čím bude cesta nudnější, tím bude bezpečnější. Možná se ukáže, že s přibývajícími inteligentními asistenty ve vozech a ubývajícími podněty pro řidiče, najdeme za volantem více spících, než bdělých řidičů.

S přibývající technikou ubývá řidiči práce a za jízdy i ve větší rychlosti získáváme více času na sledování svého okolí a dění ve voze. Na druhou stranu, centrální mozek lidstva (současná politika všemocného státu a mezinárodních organizací jako třeba EU) nás nutí poslouchat a myslet na základě příkazů a rozkazů z hora.

Z doporučení, připoutat se, již je dávno povinnost. Ale nyní máme povinnost i soustředit se na řízení. Nejde už o doporučení, ale o povinnost myslet na to, co Vám rozkázal stát. Řidič je dnes povinen myslet tak, jak mu to přikáže stát. Nejedná se tedy už o naší mysl, ale o centrální řízení myslí státem. Jedná se o centrální mozek lidstva.

Již dlouhou dobu je tato povinnost lidmi tolerována a pokus státu řídit naše myšlení odpouštěna, proto že jsme přesvědčeni, že stát nám do hlavy nevidí a tudíž není schopen se této povinnosti domoci.

Ale časy a technika se mění a stát postupně zvyšuje snahu naši mysl ovládnout. Používá k tomu mnoho způsobů. Více příkazů a více kontrol. Nyní odstraňuje z okolí reklamní poutače, aby naše mysl ztratila podněty k přemýšlení. Zatím jen některé pojišťovny začínají do aut montovat zařízení, které kontroluje styl Vaší jízdy. Téměř celá trasa vaší jízdy na dálnici je již kontrolována kamerami.

Jakýkoliv prostor na vlastní názor, indidviduální chování, nebo projev neposlušnosti je zaznamenán a následně potrestán.

Co vám dnešní vlády tedy vlastně vzkazují? “Vypněte své mozky, přepojte je na jeden, ten centrální. Řidiči proměňte se v bezchybné stroje.” Dobrý občan rovná se centrálně řízený stroj. Jakákoli neposlušnost, porušení pravidel, jsou považovány za chybu, kterou je potřeba napravit, resp. potrestat.

Politici otevřeli pandořinu skříňku a pomalu zapínají pomyslný centrální mozek lidstva.

Prosím vraťme se ke zdravému rozumu. K rozumu vyplývajícímu z našich odlišných hlav. Ta různorodost názorů a způsobů chování vždy byla tím, co lidstvo táhlo vzhůru. Vraťme se kořenům našeho lidství.

Z mnoha povinností udělejme opět jen doporučení. Rozhodování, jak se správně chovat, nedělejme centrálně pro celý svět, ale jen pro daný region, nebo ji nechme přímo na jednotlivých lidech.

Ze zákazu bilboardů udělejme jen doporučení věnovat se řízení a ne čtení reklam. Ze zákazu kouření v restauracích udělejme jen informační kampaň, že kouření škodí zdraví. Zrušme třeba i povinnost používání bezpečnostních pásů a nechme lidi a pojišťovny, ať sami rozhodnou, zda budou riskovat životy své a svých spolucestujících, zda budou riskovat například neproplacení následků nehody za nepřipoutání se za jízdy.

Prostě nechme lidi a jejich mozky přemýšlet a chovat se bezpečně a zodpovědně. Vždy to fungovalo a může to fungovat i v budoucnu. Přeci nejsme a nechceme být roboty na dálkové ovládání.

Kanada zavádí základní příjem

Kanada zavádí základní příjem. Jde o zatím největší experiment tohoto druhu

Již delší dobu se mluví o základním příjmu. Většinou si pod ním přestavujeme jednotnou sociální dávku, kterou bude pobírat každý občan státu. Největším problém ale je extrémní finanční náročnost takového sociálního systému. Proto již od založení Svobodní mluví o sociálním systému na principu negativní daně. Až letos Kanada přišla s tříletým experimentem, který stále nazývá základní příjem, ale jeho nastavení mají podobné jako Svobodnými navrhovaná negativní daň.

negativní daň:
“Vyměníme minimální mzdu za standardní příjem. Každý dostane ⅓ peněz, která mu chybí do nízkého příjmu třeba 18 000 Kč”

Kanadský tříletý experiment z jara 2017. V Kanadské provincii Ontario zavádí pro pár vybraných oblastí testování základního příjmu. Byli vybrány jak lokality městské, tak venkovské a bude na náhodném vzorku nízkopříjmového obyvatelstva testováno, jestli neklesne jejich motivace k práci, nebo nedojde k zhoršení zdravotní péče ap.

Největší zajímavostí tohoto experimentu je, že na rozdíl od zavedené představy o základním příjmu, bude tento příjem klesat o 0,50 $ za každý vydělaný dolar. Další zajímavostí je posuzování příjmu za celou rodinu a speciální bonus pro zdravotně postižené. Tato upřesnění z Kanadského základního příjmu dělá právě Svobodnými navrhovanou “negativní daň”.

základní příjem v Kanadském experimentu:
“Každý dostane základní příjem snížený o ½  peněz, které si vydělá”

Negativní daň, nebo jak zavádí Kanada základní příjem, závisí na příjmu rodiny a je základem decentralizovaného systému sociální péče, kterého bych se velmi rád dožil i v České republice.

Mnozí politici si stále rádi hrají na bohy, každý nový politik si myslí, že dokáže sociální systém nastavit lépe než jeho předchůdce, dokonce to myslí upřímně a je přesvědčen, že dělá dobrou věc. Ale pravdou je, že se pouze staví do role nesnesitelně starostlivého rodiče, trpícího syndromem opičí lásky, který se chce postarat o každou prkotinu ze života svých děcek, svých voličů. Postarat se nám o jídlo, o zdraví, o práci i zábavu.

Proto jsem pro decentralizovaný sociální systém, pro decentralizované rozhodování. Stát má zajistit základní péči, říkejme jí základní příjem, nebo negativní daň, pro všechny podle jednoho jasného pravidla s bonusem pro zdravotně postižené. Vše ostatní by ale měl svěřit obcím, církvím, místním komunitám a hlavně rodinám. Jen obec, nebo místní komunita dokáže posoudit, že si právě tento jejich soused zaslouží pomoc a ten druhý ne. Je věcí obcí, jestli a kolik si bude držet sociálních bytů, nebo jestli zvolí jiné lepší řešení. Je správné, když se o Vás prvotně snaží postarat vaše rodina, a až když to není možné přijdou na řadu vaši sousedé, tedy obec.

Vrcholní politici by se měli vzdát své obří moci a přesměrovat potřebné finance a pravomoci do rukou obcí a nechat na nich, aby našli rovnováhu mezi solidaritou, opičí láskou a zdravou přísností a spravedlností při sociální výpomoci svým občanům.

Dejme lidem základní příjem (závislí na příjmech rodiny), neboli negativní daň. Vraťme lidem jejich důstojnost a svobodu s těmito prostředky libovolně naložit a dejme šanci a důvěru rodinám a obcím ukázat, že se o sebe a své blízké dokáží postarat lépe, než všemocný státní úředník sedící někde daleko v Praze, nebo nedej bože v Bruselu.