středa 30. srpna 2017

centrální mozek řidiče


Příroda a lidstvo samo se odjakživa skládalo z jednotlivců. Každý měl svůj vlastní mozek, vlastní názor, vlastní myšlení. Pak přišla technická revoluce, vznikl internet a objevily se snahy vše propojit a sjednotit.
Když jde člověk přírodou, je odkázán sám na sebe. Sám se musí rozhodnout, na co bude myslet, kam půjde a jaký zvolí styl chůze. Když si však sedne do auta, musí se od základu změnit. Najednou na něj dopadne mnoho předpisů, kterými se musí řídit. V počátcích stačilo dodržovat základní bezpečnostní pravidla, jako bylo třeba pro okolí bezpečná rychlost. Pak přibylo pár dalších pravidel, aby se povedlo zvládat čím dále větší počet automobilů na cestách. Ale pořád šlo o to vymyslet způsob soužití chodců a přibývajícího počtu automobilů. Musela existovat pravidla, kdo má na křižovatce přednost, a kdo nese vinu za způsobenou škodu.
Byly to doby, kdy se stále chodcům, řidičům, prostě lidem dávala možnost rozhodovat se svobodně, ale dodržovat základní pravidla vzájemného soužití. Stále si každý směl přemýšlet o čem chtěl. Každý jedinec se mohl svobodně rozhodovat.
Ty krásné doby jsou ale pryč. Dnešnímu řidiči říkáme, přesně co má dělat, na co smí myslet a na co se smí a nesmí koukat.
Začalo to nevině. Z dobře míněných rad (za jízdy se připoutat a soustředit na řízení) se staly povinnosti. Již zde není prostor na vlastní úsudek, na vlastní názor. Zůstala jen povinnost poslouchat vyšší moc. Na příklad, nedávno nám zakázali reklamní plochy podél cest. Prý je to pro naše dobro. Nevím, zda platí, že čím bude cesta nudnější, tím bude bezpečnější. Možná se ukáže, že s přibývajícími inteligentními asistenty ve vozech a ubývajícími podněty pro řidiče, najdeme za volantem více spících, než bdělých řidičů.
S přibývající technikou ubývá řidiči práce a za jízdy i ve větší rychlosti získáváme více času na sledování svého okolí a dění ve voze. Na druhou stranu, centrální mozek lidstva (současná politika všemocného státu a mezinárodních organizací jako třeba EU) nás nutí poslouchat a myslet na základě příkazů a rozkazů z hora.
Z doporučení, připoutat se, již je dávno povinnost. Ale nyní máme povinnost i soustředit se na řízení. Nejde už o doporučení, ale o povinnost myslet na to, co Vám rozkázal stát. Řidič je dnes povinen myslet tak, jak mu to přikáže stát. Nejedná se tedy už o naší mysl, ale o centrální řízení myslí státem. Jedná se o centrální mozek lidstva.
Již dlouhou dobu je tato povinnost lidmi tolerována a pokus státu řídit naše myšlení odpouštěna, proto že jsme přesvědčeni, že stát nám do hlavy nevidí a tudíž není schopen se této povinnosti domoci.
Ale časy a technika se mění a stát postupně zvyšuje snahu naši mysl ovládnout. Používá k tomu mnoho způsobů. Více příkazů a více kontrol. Nyní odstraňuje z okolí reklamní poutače, aby naše mysl ztratila podněty k přemýšlení. Zatím jen některé pojišťovny začínají do aut montovat zařízení, které kontroluje styl Vaší jízdy. Téměř celá trasa vaší jízdy na dálnici je již kontrolována kamerami.
Jakýkoliv prostor na vlastní názor, indidviduální chování, nebo projev neposlušnosti je zaznamenán a následně potrestán.
Co vám dnešní vlády tedy vlastně vzkazují? “Vypněte své mozky, přepojte je na jeden, ten centrální. Řidiči proměňte se v bezchybné stroje.” Dobrý občan rovná se centrálně řízený stroj. Jakákoli neposlušnost, porušení pravidel, jsou považovány za chybu, kterou je potřeba napravit, resp. potrestat.

Politici otevřeli pandořinu skříňku a pomalu zapínají pomyslný centrální mozek lidstva.

Prosím vraťme se ke zdravému rozumu. K rozumu vyplývajícímu z našich odlišných hlav. Ta různorodost názorů a způsobů chování vždy byla tím, co lidstvo táhlo vzhůru. Vraťme se kořenům našeho lidství.

Z mnoha povinností udělejme opět jen doporučení. Rozhodování, jak se správně chovat, nedělejme centrálně pro celý svět, ale jen pro daný region, nebo ji nechme přímo na jednotlivých lidech.
Ze zákazu bilboardů udělejme jen doporučení věnovat se řízení a ne čtení reklam. Ze zákazu kouření v restauracích udělejme jen informační kampaň, že kouření škodí zdraví. Zrušme třeba i povinnost používání bezpečnostních pásů a nechme lidi a pojišťovny, ať sami rozhodnou, zda budou riskovat životy své a svých spolucestujících, zda budou riskovat například neproplacení následků nehody za nepřipoutání se za jízdy.

Prostě nechme lidi a jejich mozky přemýšlet a chovat se bezpečně a zodpovědně. Vždy to fungovalo a může to fungovat i v budoucnu. Přeci nejsme a nechceme být roboty na dálkové ovládání.

neděle 20. srpna 2017

Kanada zavádí základní příjem


Kanada zavádí základní příjem. Jde o zatím největší experiment tohoto druhu
Již delší dobu se mluví o základním příjmu. Většinou si pod ním přestavujeme jednotnou sociální dávku, kterou bude pobírat každý občan státu. Největším problém ale je extrémní finanční náročnost takového sociálního systému. Proto již od založení Svobodní mluví o sociálním systému na principu negativní daně. Až letos Kanada přišla s tříletým experimentem, který stále nazývá základní příjem, ale jeho nastavení mají podobné jako Svobodnými navrhovaná negativní daň.
negativní daň:
“Vyměníme minimální mzdu za standardní příjem. Každý dostane ⅓ peněz, která mu chybí do nízkého příjmu třeba 18 000 Kč”
Kanadský tříletý experiment z jara 2017. V Kanadské provincii Ontario zavádí pro pár vybraných oblastí testování základního příjmu. Byli vybrány jak lokality městské, tak venkovské a bude na náhodném vzorku nízkopříjmového obyvatelstva testováno, jestli neklesne jejich motivace k práci, nebo nedojde k zhoršení zdravotní péče ap.
Největší zajímavostí tohoto experimentu je, že na rozdíl od zavedené představy o základním příjmu, bude tento příjem klesat o 0,50 $ za každý vydělaný dolar. Další zajímavostí je posuzování příjmu za celou rodinu a speciální bonus pro zdravotně postižené. Tato upřesnění z Kanadského základního příjmu dělá právě Svobodnými navrhovanou “negativní daň”.
základní příjem v Kanadském experimentu:
“Každý dostane základní příjem snížený o ½  peněz, které si vydělá”
Negativní daň, nebo jak zavádí Kanada základní příjem, závisí na příjmu rodiny a je základem decentralizovaného systému sociální péče, kterého bych se velmi rád dožil i v České republice.
Mnozí politici si stále rádi hrají na bohy, každý nový politik si myslí, že dokáže sociální systém nastavit lépe než jeho předchůdce, dokonce to myslí upřímně a je přesvědčen, že dělá dobrou věc. Ale pravdou je, že se pouze staví do role nesnesitelně starostlivého rodiče, trpícího syndromem opičí lásky, který se chce postarat o každou prkotinu ze života svých děcek, svých voličů. Postarat se nám o jídlo, o zdraví, o práci i zábavu.
Proto jsem pro decentralizovaný sociální systém, pro decentralizované rozhodování. Stát má zajistit základní péči, říkejme jí základní příjem, nebo negativní daň, pro všechny podle jednoho jasného pravidla s bonusem pro zdravotně postižené. Vše ostatní by ale měl svěřit obcím, církvím, místním komunitám a hlavně rodinám. Jen obec, nebo místní komunita dokáže posoudit, že si právě tento jejich soused zaslouží pomoc a ten druhý ne. Je věcí obcí, jestli a kolik si bude držet sociálních bytů, nebo jestli zvolí jiné lepší řešení. Je správné, když se o Vás prvotně snaží postarat vaše rodina, a až když to není možné přijdou na řadu vaši sousedé, tedy obec.
Vrcholní politici by se měli vzdát své obří moci a přesměrovat potřebné finance a pravomoci do rukou obcí a nechat na nich, aby našli rovnováhu mezi solidaritou, opičí láskou a zdravou přísností a spravedlností při sociální výpomoci svým občanům.

Dejme lidem základní příjem (závislí na příjmech rodiny), neboli negativní daň. Vraťme lidem jejich důstojnost a svobodu s těmito prostředky libovolně naložit a dejme šanci a důvěru rodinám a obcím ukázat, že se o sebe a své blízké dokáží postarat lépe, než všemocný státní úředník sedící někde daleko v Praze, nebo nedej bože v Bruselu.