pátek 9. listopadu 2018

Boj proti centralizaci



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
pamatujme si, decentralizace politické moci není ani princip subsidiarity v podání EU, ani sdílená pravomoc nebo sdílená data v podání blockchainu (například Bitcoin).
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Prosazuji abychom místo provolevého dělení politického spektra na čas zkusili dělení na boj za/proti centralizaci. Ale co je opak centralizace? Je to decentralizace, nebo se povede najít lepší označení? Decentralizace politické moci je pro mne základní filosofie. Ale i decentralizace má mnoho pohledů, a proto je třeba vždy na první místo stavět zdravý selský rozum, morálku, naši místní kulturu a poučení z historie.

Pozor na pojetí decentralizace,

možná tento výraz není vhodně zvolen.
Decentralizací nemyslím princip subsidiarity, jak ho pojala EU (z lat. subsidiaris – pomocný, podpůrný od subsidium – pomoc, podpora), kde se očekává, že nižší celky nebudou jednat samostatně, ale jednotně dle té správné centrální unijní linie. Tomu napomáhá i systém globální kontroly, domnělé transparentnosti, dotací a různých evropských projektů. Nižší celky nepřebírají iniciativu v rozhodování, ale naopak centrální moc podporují. Nápad je centrální, odpovědnost lokální. Subsidiaritou v EU se nemyslí decentralizace myšlenek a nápadů. EU se pomocí principu subsidiarity zbavuje odpovědnosti za své činy a přenáší je na hrb vlád, krajů a obcí a neziskových organizací, které zřizuje a platí. EU si pomocí úskoku v podobě subsidiarity jen upevňuje svou moc a kontrolu nad svými obyvateli, přičemž vina za chyby padne dle principu subsidiarity na neziskovky, národní, krajské a obecní politiky.
Nepleťme si decentralizaci ani s tou, kterou přinesl fenomén blockchainu, kde jde pouze o bezpečnost pomocí decentralizovaného zpracování a ukládání. Ale opět nejde o decentralizaci nápadů a myšlenek, nejde o decentralizaci dat, kde by na sobě jednotlivé decentralizované objekty byly co nejméně závislé, kde by se decentralizované jednotky zbavily jednotného dohledu a jednotného rozhodování. Je to přesně naopak. Rozhodování v těchto projektech je pomocí jednotné shody a sdílení všech dostupných dat. Nevýhodou je právě i sdílená odpovědnost, tedy téměř žádná nebo nevymahatelná zodpovědnost.

Decentralizace politické moci

a jak si ji představuji já.
Decentralizaci bych spojil i se slovem důvěra a s právem na soukromí. Delegujete-li na někoho nějakou moc, měli byste mu svěřit nejen zodpovědnost, ale i pravomoci a důvěru. Pokud někomu důvěřujete, je třeba omezit i jeho kontrolu na nezbytné minimum. Všudypřítomná kontrola je projevem nedůvěry nebo snahy udržet si moc. Nedůvěra a kontrola souvisí i s vynucovanou všeobecnou transparentností. Komu důvěřujeme, tomu přece ponecháme velkou část jeho soukromí.

Struktura a hierarchie politické moci není v Čechách špatně vytvořena. Stačí si jí jen vážit a zbavit ji nedůvěry a tím i všudypřítomné kontroly a centrálně vynucované transparentnosti.
Stát má být suverénní bez jakékoliv nadnárodní moci. Samozřejmě to neznamená, že by neměl respektovat mezinárodně uznávané dohody, které uzavřel. Ale měl by být schopen od těch nevýhodných odstoupit. Je nepřijatelné, aby stát přislíbil poslušnost EU, že se automaticky podřídí i nařízením, s kterými nesouhlasí, a je nepřípustné, aby i náš soudní systém byl podřízen jakémukoliv nadnárodnímu soudu, třeba eurounijnímu.

Kraje a obce mají své demokraticky volené politické vedení a státem (vládou) kontrolovaný krajský a obecní úřední aparát, který plní zákonné povinnosti a v zákonných mantinelech plní požadavky voleného politického vedení města nebo kraje. Tím je zaručen dostatečný dohled státu nad dodržováním základních pravidel ve všech obcích a krajích.
Politickému demokraticky volenému vedení krajů a obcí bychom tedy měli důvěřovat. Měli bychom důvěřovat i voličům, že si své regionální politiky dobře vybrali a za případnou dobrou nebo špatnou práci je svojí občanskou aktivitou odmění nebo potrestají.
Proto bychom měli regionálním politikům důvěřovat a přenechat jim maximální politickou moc s minimálním dohledem centrálního státu a neziskovek s často celostátní nebo nadnárodní působností. Dostatečná otevřenost (tranparentnost) je jejich odpovědností k voličům a je pouze na voličích daného regionu, jak velkou otevřenost po svých politicích požadují.
Celostátní, nedej bože nadnárodní, politici by si neměli uzurpovat maximum rozhodovací moci. Měli by si přiznat, že jejich názor není a nikdy nemůže být ten nejlepší. Nejlepší názor mají regionální politici, a to hlavně proto, že těch názorů mají mnoho. Díky tomu mohou v mnoha regionech testovat mnohá různá řešení. Právě v té pestrosti nikdy nekončícího hledání ideálního řešení je zkován úspěch a moudrost národa.

Decentralizace politické moci tedy je

uvědomění si politiků a jejich voličů,
že síla je v předání maxima možné moci, důvěry a odpovědnosti na regionální politiky.
Doporučuji voličům, aby nevolit politiky, kteří si myslí, že sežrali všechnu moudrost, a proto si mohou hrát na bohy a řídit celé státy, nebo dokonce Evropskou unii k obrazu svému.
Je na odpovědnosti voličů, aby si vybrali kvalitní regionální osobnosti, které daný region povedou. Je na odpovědnosti centrálních politiků, aby si nemysleli, že mají božský rozum a důvěřovali voleným regionům a vytvářeli podmínky pro jejich práci, aby jim důvěřovali a nechali je hledat velmi různorodá řešení většiny problémů.

Závěr

Decentralizace politické moci je přesun pravomoci, důvěry a odpovědnosti na regionální politiky, je to snaha zbavit se obrovské moci, kterou mají centrální politici a jejich prostřednictvím i nadnárodní korporace. Jde o to, aby se velké společenské problémy rozdělily na mnoho menších regionálních a na ně se do nekonečna hledala mnohá různorodá regionální řešení. Chybná rozhodnutí pak nebudou tak celospolečensky devastující a ta dobrá řešení si od sebe mnohé obce rády okopírují.
Mocní nebudou tak mocní a mnoho skvělých místních politiků dostane od voličů šanci ukázat svým sousedům, že se vše dá nakonec zvládnout.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Stát se má starat o fungování krajů a obcí, o obranu území, o dodržování zákonů atd.
Kraj se má starat o přírodu, silnice a své obce.
Obce se mají zajímat a starat o své občany.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


9. 11. 2018

Karel Kropš

neděle 22. července 2018

Svoboda slova



Co je to svoboda slova? Kdy se při projevu můžeme cítit svobodně? Kdy máme pocit, že je na nás vyvíjen nátlak? Kdy cítíme, že by bylo správné svobodu slova někomu omezit?

Je to mnoho velmi těžkých otázek, které vám mnozí rádi rychle a bez velkého přemýšlení zodpoví. Svoboda slova je, když si beztrestně mohu říkat, co chci. Ale v reálném světě to není pravda.

Člověk je tvor společenský, měl by umět se v té společnosti pohybovat. Kdo je viník? Urazím-li tvoji mámu a ty mi dáš přes hubu. Byl jsem v právu já, když jsem použil neomezenou svobodu slova, nebo ty, když si silou vynutíš, abych se choval v rámci určitých morálních mezí? Nebo je každý povinen se nechat nechutně urážet?

Svoboda slova je často spíše o pocitu

Zajímavé je, že jako omezení svobody slova nebudeme chápat, pokud nás zastaví náš rodič, blízký přítel, nebo náš učitel, přednášející, soused, kolega z práce.
O něco hůř budeme cítit zásah místního úředníka, starosty nebo obecního policajta.
A naprosto odmítneme zásah centrální autority jako nadnárodní společnosti, soudu, státního úředníka, ale i neziskové organizace, která se pasuje za hlásnou troubu nějaké společenské komunity.

Tak jak to je? Kdo nás smí ve svobodě slova omezit? Klíčem je pro mne slovo #decentralizace.

Člověk je tvor společenský. Ale za společnost je schopen chápat relativně malou komunitu lidí, ve které je schopen se orientovat. To je jeho komunita, od které bez problému vezme nějaké to napomenutí, nebo omezení. Chápe, že se musí chovat v souladu s komunitou, protože nechce žít sám, sám vyčleněn z této komunity.
Ale mohou nastat dvě situace, kdy se komfortně necítí.
  1. Napomínání a omezování jde z větší autority, než je jeho komunita. Typicky státní moc, nebo dokonce nadnárodní moc, třeba EU. 
  2. Nebo na druhou stranu, místní komunity se rozpadají a člověk je na všechno sám. Pak je zde jen stát a já jedinec. Pak zde není nikdo, koho bych chápal jako oprávněnou autoritu. Já jedinec mám mít přece právo na individuální neomezenou svobodu a centrální stát mě nemá co omezovat. To je tyranie, to je ztráta svobody. Chybí zde právě přirozená komunita, kterou by jedinec cítil jako své blízké okolí, které ho přirozeně má právo omezovat a napomínat. Komunita, se kterou jedinec chce spolupracovat, a tak stojí o její přízeň a rád se jí podřídí. 

každá svoboda má své limity


Každá svoboda má své limity. Otázkou je, kdo je má hlídat. Centrální stát, nebo snad EU? Ne raději rodina, tvůj soused, tví přátelé, nebo místní soudce či starosta.

Čím globálnější pravidlo, tím méně svobody. Čím menší komunita, čím blíže k dané osobě je jeho soudce, tím více máte svobody.
Ale žádná svoboda není bezbřehá.
Ano stát jako centrální autorita by soudcem vašeho projevu být nikdy neměl. Musí jím být vaše blízké okolí.

Tedy v dnešním počítačovém světě je to trochu komplikace. Kdo je blízké okolí a kdo vzdálené? Přítel sedící u počítače na opačné straně Země? Proto je zde snaha o centrální dohled a proto nám ubývá svoboda. Často nám chybí ten přítel, který nám v pravý okamžik dá ten správný pohlavek se slovy, ať už držíme hubu. Místo něj to pak chce dělat facebook, nebo stát. A to je centrální dohled, to je ztráta svobody.

O svobodu slova můžete přijít dvěma způsoby. Buď vás za názor odsoudí stát, nebo společnost.
Tradiční model společnosti se rozpadá. Jsou znevažovány rodiny, zmenšuje se vliv obcí a zvětšuje se vliv státu, sociálních menšin a dotovaných neziskových společností. Ale navíc se mění technologie a internet mění naše chování, náš pohled na svobodu slova. Z prudkým rozvojem komunikace pomocí internetu si nevíme rady jak my, tak naše rodiny, tak politici. A tak politici a velké společnosti sahají k cenzuře a k omezování svobody slova.

Jak z toho ven? To opravdu nevím, jde o historicky nový úkaz. Ale myslím, že společnost i jednotlivci se budou muset na nový svět postupně zvyknout, budou si muset najít nové morální hodnoty.
Ale určitě není správný centrální politický zásah. Svobodu nelze někomu dát, nelze ji nařídit. Svobodu nemůže najít jednotlivec. A to ani jako jednotlivec v davu, ani jako člověk diktátor.

Svobodně se budete cítit jen ve své relativně malé sociální skupině, která vás bude respektovat a kterou budete respektovat i vy.

Změna musí přijít odspodu, chtěl bych říci z regionů, ale ve světě internetu něco jako region není. Jsou jen sociální sítě a v nich skryté sociální komunity. Správná cesta je hledat řešení a musí jich být mnoho. Kolik sociálních sítí, kolik sociálních skupin, kolik obcí, kolik rodin, tolik způsobů řešení, jak opět najít cestu k svobodě slova.

Závěr

Hledání svobody je nekonečný mravenčí boj. Právě ten boj o svobodu je samotná podstata svobody.
Svobodu nemůže přinést ani nařídit žádná EU, žádná vláda. Ti jsou schopni svobodu pouze brát.
Svobodu nemůže přinést ani žádný jednotlivec z davu.
Svobodu musí přinést malé sociální komunity. Rodiny, pracovní kolektivy, sociální skupiny, regiony.

Karel Kropš 22. července 2018

pondělí 12. února 2018

Je morální daň z nemovitosti?

V politickém programu Strany svobodných občanů se uvádí, že jsme pro zrušení daně z nemovitých věcí. V zásadě s programem Svobodných souhlasím, ale zrušení této daně pro mne není nevyhnutelnou podmínkou. Dovedu si představit i daňoví systém postavený pouze na daních pozemkových.

Daň z nemovitosti

Často jsem od mnohých slýchával, že toto daň je nesmyslná, proto že nikdo by neměl být trestán za vlastnění majetku. Ano to je správná úvaha, vlastnit majetek přeci není hřích a proč by tedy stát měl zdaňovat něco co pouze vlastním. Protiargumentem bylo, že tato daň je významným příjmem obcím a samosprávám, ale to podle mě samo o sobě nemůže obhájit existenci této daně.

Ale přeci jen v tom smysl nalézt jde. Jde o pohled na vlastnění půdy jako majetku, který existuje jen v omezeném množství, a dalo by se říct, že vlastně částečně patří státu, nebo do konce, že patří státu, který ho lidem poskytuje k užívání a také se stará o evidenci tohoto majetku a to prostřednictvím katastrálního úřadu. V případě války, nebo nějaké politické revoluce (v minulosti se již stalo), hrozí i vyvlastnění, tedy převedení zpět na stát. Stát se k pozemkům tedy chová jako by patřili lidem a společnostem, ale vlastně jsou vlastněny státem. Vyplývá to i  z historického kontextu, kdy pozemky byli státní a panovník je propůjčoval vazalům, na základě lenního systému.
Z tohoto hlediska se v Evropě vždy platilo za propůjčenou půdu, ke které bylo časem doplněno dědičné právo a následně i možnost s takto svěřeným majetkem relativně volně nakládat a prodávat toto užívací právo.
Přijmeme li tuto historicky vzniklou myšlenku, je zde i jistý nárok na odměnu za pronajatou půdu, tedy daň z nemovitosti a pozemků. Navíc tato daň jako jedna z mála zůstala daní regionální a tudíž i nemalým příjmem územně správních celků. Jedná se o nedělitelný majetek státu. Vzhledem k tomu, že pozemky nepřibývají, ani neubývají, je logické motivovat majitele pozemků, aby nezabírali nepotřebný prostor. Změnou výše daně je možné motivovat její majitele k odprodeji zbytečně drženého pozemku. To je vhodné dokonce i z bezpečnostního hlediska , kdy by jinak mohlo dojít, že by velmi bohatá skupina lidí, chtěla postupně vlastnit většinu území státu a tím snižovala životní prostor jejich obyvatel. Tato daň tvoří překážku zbytečného obsazování území a tvoří daňovou konkurenci, kterou považuji za velmi přínosnou.
Popřeme li tuto myšlenku, budeme li tvrdit, že pozemek je výlučným soukromím vlastnictvím, popíráme tím samotnou územní celistvost státu a tím samotnou jeho podstatu.
Z tohoto pohledu může být legitimní i jistá omezení ohledně nakládání s pozemky a tok jak z pohledu užívání, tak z pohledu změny majitele. Stát například může zamezit prodeji cizincům, nebo určit způsob užívání pozemku. Navíc je majitel dle katastrálního úřadu je majitelem pouze povrchu, vše nad ním a vše pod ním stále patří výlučně státu. Vzdušný prostor, nerostné suroviny a podzemní vody nepatří majiteli pozemku.
Dokonce si dovedu představit radikální řešení, kdy jedinou, nebo nejdůležitější daní byla pouze daň pozemková, která by se lišila dle územního členění obcí a státu. Jedná se podle mě o nejspravedlivější daň. Stát se skládá z občanů a z území. Jediné, stát si tedy může nechat platit za pronájem tohoto území, nebo si jeho činnost musí platit samotní občané ze svých příjmů. Tím máme definovány dvě nejobhajitelnější daně. Daň pozemkovou a daň z příjmů. Daň z příjmů bude vždy těžce vymahatelná, a stát z důvody kontroly musí zavádět dohled, kontrolu svých obyvatel. U daně pozemkové je to velmi jednoduché, daň se vyčíslí na základě katastrálních map. V případě neplacení se majiteli prostě část pozemku odebere v exekučním řízení. U pozemkové daně nelze mít neplatiče a daňové úniky. Při výběru daně pozemkové, nemusí stát nikterak dohlížet na své obyvatele. Je to nejjednodušší a nejspravedlivější daň.
Moje řešení je tedy nezdaňovat podle ceny nemovitosti (i když i rozsah stavby jako základ daně je obhajitelný hlavně z pohledu ceny pozemku v centru měst, pozemek pod mrakodrapem a pozemek pod stánkem má pro obec velmi rozdílnou významovou hodnotu) na pozemku postaveném, ale podle názoru místní samosprávy, například podle lokality, druhu užívání pozemku a dle územního plánu obce.

Daň pozemková

Z předchozího vysvětlení vyplývá, že nejsparvedlivější, nejlépe vymahatelnou daní je právě daň pozemková.
ČR má rozlohu 78 866 km², to je 7500 m²/osobu. Využitelnost území k rozprodeji může být v rozmezí 70-83% (15% národní parky, 2% vodní plochy) plochy v závislosti na velikost národních parků, chráněných oblastí a vodních ploch. Na jednoho obyvatele připadá tak 7500 m² plochy, při využití 80% to je 6000 m²/osoba plochy ČR.
Pokud by jsme přijali myšlenku jediné daně pozemkové, pak bychom potřebovali vybrat 2 bilionů korun (financování státu i obcí dohromady). To je cca 30Kč/osoba za rok/m². Tato daň by se mohla lišit dle místa až v řádu stonásobků.
V takovém případě by nebylo třeba vybírat žádnou jinou daň. Jen by si obce určili dle lokalit výši zdanění vlastněné plochy. Nebylo by tak sporu o tom, kdo má platit jak velkou daň. Nebylo by pak ani neplatičů. V případě neplacení daně by došlo k jejímu zaplacení exekučním odkupem vlastněného majetku a to až do stavu zaplacení dluhu. V případě, že někdo již nebude vlastnit žádnou plochu, tak tím přestává být i daňovým poplatníkem.

pátek 12. ledna 2018

decentralizace a odpovědnost



O dětech rozhodují rodiče, jejich rodiny. O soužití sousedů rozhodují obce. O základních právních normách celého národa rozhoduje stát. A každá z těchto skupin by i měla bojovat za udržení této pravomoci.

Rodina se má bránit, aby do ni nepřiměřeně nezasahovala obec. Obec by měla bojovat za zachování svého práva si své území a obyvatele spravovat maximálně samostatně bez zásahů státu. Stát by měl dohlížet, aby do jeho chodu nepřiměřeně nezasahovali okolní státy. Stát by měl dohlížet na mezinárodní situaci a snažit se pro své obce rodiny a jednotlivce zaručit maximální klid na jejich práci a spokojený život.

Zde popsaný princip je mojí základní životní filosofií je to jeden ze základních principů, který se prolíná všemi mými argumenty a postoji.