Pravá, nebo levá?

Dlouhá léta jsem měl problém kam se zařadit. Byl jsem názoru, že jsem pravičák. Moc mě rozčilovalo, že třeba nácci jsou označováni za ultra pravičáky, když mě na jejich názorech nic pravicového neviděl.

Trvalo mi mnoho let, než se mi rozsvítilo. Kdo je pravičák, kdo je levičák a do které kategorie vlastně patřím.

U levičáka je to na první pohled celkem jednoduché. Neváží si až tak moc soukromého majetku (Ale ani to není pravidlem). V zásadě je pro, aby velké firmy, nebo spíše strategické firmy, jako jsou doly, školy, nemocnice, služby (odpady a mnoho jiných) patřili státu, nebo obcím, nebo by alespoň jejich činnost měla být státem maximálně řízena a kontrolována. Pro mne byla levice symbolem ztráty svobody a snaha státu vše řídit, nebo téměř vlastnit.

U pravice to pro mne bylo složité. Pravice ctí soukromí majetek, svobody obyvatel. Najednou jsem začal cítit, že mnoho z těch, co se nazývají pravicí si až zas tak moc té svobody neváží a často souhlasí s mnohými regulacemi a nesmyslnými kontrolami všeho možného. Že i pravičáci se uchylují k tomu, že by chtěli lidem předpisovat jak mají žít.

Pokusme si to tedy zjednodušit. Omezme výraz pravice a levice jen na vztah k majetku státu a soukromé osoby. No jo ale to zas nesedí. Současná levice už vlastně znárodňováni v pravém smyslu nehlásá. Ale přesto má snahu o něm rozhodovat.

Tak jinak.

Levice chce většinou rozhodování o  majetku a službách svěřit do rukou politiků.

Pravice chce většinu rozhodování o majetku a službách nechat v rukou vlastníků firem a korporací.

Podle tohoto pohledu jsem tedy pravičák. No jo ale stejně to nemohu říkat, protože mnoho pravičáků prosazuje zákony omezující svobodu, zavádějí regulace a kontroly. Jak je tohle možné.

Najednou jsem narazil na termín ekonomický fašismus. Zprvu mě přišlo hrozné označovat někoho za fašistu, ale na druhé straně fašisti jsou označováni za ultra pravičáky. Ale fašisti také poroučeli regulovali dohlíželi na chod celé společnosti. No jo, ale je pravdou, že uznávali soukromí majetek.

Tak znovu jak to tedy s tou pravicí a levicí je.

Konečně jsem na to přišel.

Levice se opírala o chudé a tak prosazovala, aby ve volbách vyhrál levicoví politik, který na vše dohlédne. Bude vše dobře řídit. Vycházeli z domněnky, že když se opírá o ekonomicky slabší skupinu, že bude i více hájit její zájmy.

Pravice se opírá o podnikatele, o majitele korporací a velkých firem. Ty vše budou řídit lépe a velkým (jejich) firmám se bude dařit. Když se daří firmám, vzkvétá ekonomika.

A jsem v tom zas. Pokud to takhle specifikuji, tak už se zas jako pravičák necítím.

Já přeci nechci o mém životě skrze korumpované politiky rozhodovali majitelé korporací.

V demokratickém systému totiž oba směry vedou k téměř stejnému výsledku. Rozdíl je jen nepatrný.

Dle levice politici rozhodují, jak se mají chovat firmy, podnikatelé a lidé obecně.

Dle pravice majitelé velkých podniků a korporací rozhodují, jak se mají chovat politici a lidé obecně.

Oba systémy tak vlastně můžou inklinovat k přísnému totalitnímu systému, kdy se běžný občan, ať už chudák, dobře i špatně placený zaměstnanec, nebo malí a střední podnikatel mají chovat, jaká mají dodržovat pravidla. Oba tyto systémy časem zjišťují, že mohou regulovat téměř každý aspekt jejich života.

Je sice asi pravdou, že oba tyto systémy by mohli respektovat i svobodu člověka a ve většině oblastí ho nechat svobodně žít.

Ale politici musí vyvíjet činnost a musí stále dokazovat, že myslí na blaho občanů. No a z pozice vlády a parlamentu neznají jiný nástroj, než jsou právní dokumenty. A proto že když už uspěli ve volbách, chtějí dokázat, že jsou co platní. Tak schvalují jeden právní dokument za druhým a myslí tím blahem na nás na voliče.

Je to podobné jako s opičí rodičovskou láskou. Tak moc na nás myslí, na naše blaho, že se v tom pevném sevření nedá žít.

Tak jsme si to pěkně vydefinovali a já zas nevím čí jsem.
Cítím, že obojí je špatně, ale jak z toho ven. Jaký politický směr tedy chci zastávat?

Tak jaký politický směr zvolit?

Už jsme si vysvětlili, že pravicová i levicová politika může vést k totalitě. Po totalitě přichází uvolnění, které je nastoleno buď revolucí, nebo válkou.

Existuje nějaký politický postoj, který by tento cyklus střídání bolestivého uvolnění (válka, nebo revoluce), skokového příchodu svobody a následného a plíživého postupného návratu do tvrdého totalitního režimu.

Totalita přihází nenápadně a často je doprovázena dobrým úmyslem myslet na blaho voličů. Opičí láska politiků vede k totalitnímu režimu.

Cestou je tedy méně péče politiků o voliče. Méně opičí lásky, více svobody, ale i více odpovědnosti na lidech.

Jak se zbavit opičí lásky

Základem takové přehnané lásky je nedůvěra, že se o sebe dítko nedokáže postarat samo.

Pokud tedy chci najít lepší systém, prvním krokem musí být aby politici projevovali důvěru v občany.

Pokud někomu věřím, svěřím mu tedy nějaké pravomoci. Svěřit pravomoci někomu, koho mám na starost, je vlastně decentralizace moci.

Jak tedy nastavit politický systém, aby přirozeně důvěřoval nižším orgánům moci, podnikatelům, ředitelům státních organizací a v neposlední řadě samotným občanům. Když jim bude důvěřovat, nebude mu činit problém na ně přesunout i odpovědnost a pravomoci.

Řešením je tedy opírat se o důvěru v podřízené. Cílem je aby v jakékoliv státní hierarchii bylo důvěřováno tomu, kdo je v té to hierarchii níže. Vláda by měla důvěřovat náměstkům. Parlament a vláda by měla důvěřovat krajům a obcím. Obce, kraje i stát by měli důvěřovat šéfům státních společností.

Trochu se ještě vrátím k odpovědnosti. Když vychováváte dítě a chcete o vést k samostatnosti, nejprve mu musíte začít důvěřovat. Je to trochu risk, proto že na něj přesouváte rozhodovací pravomoc, snižujete dohled, ale odpovědnost si z počátku necháváte na sobě. Přesun odpovědnosti je sice správný, ale nemusí nutně jít ruku v ruce s pravomocí. Řekl bych, že odpovědnost by měla jít ruku v ruce s kontrolou. Kdo si nechává kontrolní mechanizmus, ten nese odpovědnost.

Takže to ještě jednou upřesním. Před totalitními systémy nás může uchránit, když politici budou důvěřovat svým podřízeným a budou důvěřovat svým voličům. Proto by na ně přesouvat pravomoci. Kontrolovat nižší úrovně státní správy je sice nutné, ale jen do té míry jakou odpovědnost za ně nadřízený orgán je ochoten převzít, proto je třeba postupně na ně přenést i velkou část odpovědnosti a tím se vzdát i velké části dohledu.