čtvrtek 21. prosince 2017

Reakce na prohlášení vlády k sociální politice

Reakce na prohlášení vlády k sociální politice
https://www.vlada.cz/cz/jednani-vlady/navrh-programoveho-prohlaseni-vlady-162319/#Socialni_politika_a_zamestnanost

Já v prohlášení vidím hned několik rozporů, nebo věcí se kterými nesouhlasím:

1)  Vláda tvrdí, že navýší pevnou část důchodu z 9% na 10% průměrné mzdy a důchodcům nad 85 let přidá 1000 Kč. Dále tvrdí, že zvýší důraz na zásluhovost důchodového systému. Naproti tomu chce zachovat současný systém valorizací, který počítá, že z valorizovaných výdajů odečte náklady na pevnou část důchodů, která se zvýší a zbytek rozdělí dle zásluhovosti. Tím dojde ke snížení části rozdělované dle zásluhovosti.
Malé důchody se zvednou a vysoké se sníží, což je v rozporu s prohlášením "posílí princip zásluhovosti".
viz: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/navrhovana-zmena-penzi-by-vetsine-senioru-zbrzdila-rust-duchodu/1564447

 2) Vláda se chystá pokračovat poměrně striktním řízení chodu sociálních zařízení a služeb a to včetně snahy zasahovat do výše výplat jejich zaměstnanců (hodlá zajistit navýšení mezd) a řízení jakou a v jaké míře mají služby poskytovat. Jedná se tedy o pokračující trend vlády zasahovat ovládat sociální odvětví množstvím nařízení, regulací a podmíněných dotací.Vláda stát nepovažuje za svobodnou společnost, ale za pečovatelský ústav plný nesvéprávného obyvtelstva.
Vláda by si měla uvědomit, že není našim neomezeným vládcem, ošetřovatelem a vychovatelem, a že mi nejsme její nesvéprávné děti, o které se má starat.

3) Vláda chce ovlivňovat chování lidí a to hlavně dlouhodobě nezaměstnaných, přičemž finanční motivaci (spíše demotivaci v podobě příspěvku pro dlouhodobě nezaměstnané) nechává v rukou státu, ale náklady a aktivitu na výchovu lidí (pravděpodobně zajištění různé veřejné práce a vzdělávání) přesune na obce.  Za mě velmi nefér postavení obcí a krajů, které zaváže povinnostmi, ale nedá jim pravomoc rozhodovat o finanční motivaci nezaměstnaných, nebo sociálně špatně situovaných rodin a jednotlivců. Obcím by měla být dána i pravomoc rozhodovat o výši speciálních sociálních dávek a  jejich způsobu přidělení.
Obce jsou v situaci, kdy mají obrazně řídit loď, ale nemají v rukou kormidlo, tím kroutí stát.

4) Vláda prohlašuje, že chce zvýšit motivaci pracovat, ale jde na to opět špatně. Údajně předvídatelným zvyšováním minimální mzdy. Minimální mzda podle ekonomických studí a několika ekonomických publikací (například "Zásady ekonomie" - Mankiw Gregory N.), vytlačuje z trhu práce příliš nekvalifikovanou pracovní sílu. Minimální mzda určuje jakousi pomyslnou příčku, jaké musí uchazeč o práci dosáhnout, aby byl pro zaměstnavatele akceptovatelný a tudíž mohl získat práci. Pak situaci lidí, kterou minimální mzda vytlačila z přirozeného trhu práce napravuje systémem podpor v nezaměstnanosti a systémem neefektivních rekvalifikací.
Zjednodušeně minimální mzdou a chybným systémem sociálních dávek vyrábí nezaměstnané, které se pak snaží do zaměstnání dostat formou podpor a dotací pro zaměstnavatele a investicí do systému rekvalifikací. Na jedné straně zakládá požár a na druhé straně ho za drahé peníze hasí.

středa 30. srpna 2017

centrální mozek řidiče


Příroda a lidstvo samo se odjakživa skládalo z jednotlivců. Každý měl svůj vlastní mozek, vlastní názor, vlastní myšlení. Pak přišla technická revoluce, vznikl internet a objevily se snahy vše propojit a sjednotit.
Když jde člověk přírodou, je odkázán sám na sebe. Sám se musí rozhodnout, na co bude myslet, kam půjde a jaký zvolí styl chůze. Když si však sedne do auta, musí se od základu změnit. Najednou na něj dopadne mnoho předpisů, kterými se musí řídit. V počátcích stačilo dodržovat základní bezpečnostní pravidla, jako bylo třeba pro okolí bezpečná rychlost. Pak přibylo pár dalších pravidel, aby se povedlo zvládat čím dále větší počet automobilů na cestách. Ale pořád šlo o to vymyslet způsob soužití chodců a přibývajícího počtu automobilů. Musela existovat pravidla, kdo má na křižovatce přednost, a kdo nese vinu za způsobenou škodu.
Byly to doby, kdy se stále chodcům, řidičům, prostě lidem dávala možnost rozhodovat se svobodně, ale dodržovat základní pravidla vzájemného soužití. Stále si každý směl přemýšlet o čem chtěl. Každý jedinec se mohl svobodně rozhodovat.
Ty krásné doby jsou ale pryč. Dnešnímu řidiči říkáme, přesně co má dělat, na co smí myslet a na co se smí a nesmí koukat.
Začalo to nevině. Z dobře míněných rad (za jízdy se připoutat a soustředit na řízení) se staly povinnosti. Již zde není prostor na vlastní úsudek, na vlastní názor. Zůstala jen povinnost poslouchat vyšší moc. Na příklad, nedávno nám zakázali reklamní plochy podél cest. Prý je to pro naše dobro. Nevím, zda platí, že čím bude cesta nudnější, tím bude bezpečnější. Možná se ukáže, že s přibývajícími inteligentními asistenty ve vozech a ubývajícími podněty pro řidiče, najdeme za volantem více spících, než bdělých řidičů.
S přibývající technikou ubývá řidiči práce a za jízdy i ve větší rychlosti získáváme více času na sledování svého okolí a dění ve voze. Na druhou stranu, centrální mozek lidstva (současná politika všemocného státu a mezinárodních organizací jako třeba EU) nás nutí poslouchat a myslet na základě příkazů a rozkazů z hora.
Z doporučení, připoutat se, již je dávno povinnost. Ale nyní máme povinnost i soustředit se na řízení. Nejde už o doporučení, ale o povinnost myslet na to, co Vám rozkázal stát. Řidič je dnes povinen myslet tak, jak mu to přikáže stát. Nejedná se tedy už o naší mysl, ale o centrální řízení myslí státem. Jedná se o centrální mozek lidstva.
Již dlouhou dobu je tato povinnost lidmi tolerována a pokus státu řídit naše myšlení odpouštěna, proto že jsme přesvědčeni, že stát nám do hlavy nevidí a tudíž není schopen se této povinnosti domoci.
Ale časy a technika se mění a stát postupně zvyšuje snahu naši mysl ovládnout. Používá k tomu mnoho způsobů. Více příkazů a více kontrol. Nyní odstraňuje z okolí reklamní poutače, aby naše mysl ztratila podněty k přemýšlení. Zatím jen některé pojišťovny začínají do aut montovat zařízení, které kontroluje styl Vaší jízdy. Téměř celá trasa vaší jízdy na dálnici je již kontrolována kamerami.
Jakýkoliv prostor na vlastní názor, indidviduální chování, nebo projev neposlušnosti je zaznamenán a následně potrestán.
Co vám dnešní vlády tedy vlastně vzkazují? “Vypněte své mozky, přepojte je na jeden, ten centrální. Řidiči proměňte se v bezchybné stroje.” Dobrý občan rovná se centrálně řízený stroj. Jakákoli neposlušnost, porušení pravidel, jsou považovány za chybu, kterou je potřeba napravit, resp. potrestat.

Politici otevřeli pandořinu skříňku a pomalu zapínají pomyslný centrální mozek lidstva.

Prosím vraťme se ke zdravému rozumu. K rozumu vyplývajícímu z našich odlišných hlav. Ta různorodost názorů a způsobů chování vždy byla tím, co lidstvo táhlo vzhůru. Vraťme se kořenům našeho lidství.

Z mnoha povinností udělejme opět jen doporučení. Rozhodování, jak se správně chovat, nedělejme centrálně pro celý svět, ale jen pro daný region, nebo ji nechme přímo na jednotlivých lidech.
Ze zákazu bilboardů udělejme jen doporučení věnovat se řízení a ne čtení reklam. Ze zákazu kouření v restauracích udělejme jen informační kampaň, že kouření škodí zdraví. Zrušme třeba i povinnost používání bezpečnostních pásů a nechme lidi a pojišťovny, ať sami rozhodnou, zda budou riskovat životy své a svých spolucestujících, zda budou riskovat například neproplacení následků nehody za nepřipoutání se za jízdy.

Prostě nechme lidi a jejich mozky přemýšlet a chovat se bezpečně a zodpovědně. Vždy to fungovalo a může to fungovat i v budoucnu. Přeci nejsme a nechceme být roboty na dálkové ovládání.

neděle 20. srpna 2017

Kanada zavádí základní příjem


Kanada zavádí základní příjem. Jde o zatím největší experiment tohoto druhu
Již delší dobu se mluví o základním příjmu. Většinou si pod ním přestavujeme jednotnou sociální dávku, kterou bude pobírat každý občan státu. Největším problém ale je extrémní finanční náročnost takového sociálního systému. Proto již od založení Svobodní mluví o sociálním systému na principu negativní daně. Až letos Kanada přišla s tříletým experimentem, který stále nazývá základní příjem, ale jeho nastavení mají podobné jako Svobodnými navrhovaná negativní daň.
negativní daň:
“Vyměníme minimální mzdu za standardní příjem. Každý dostane ⅓ peněz, která mu chybí do nízkého příjmu třeba 18 000 Kč”
Kanadský tříletý experiment z jara 2017. V Kanadské provincii Ontario zavádí pro pár vybraných oblastí testování základního příjmu. Byli vybrány jak lokality městské, tak venkovské a bude na náhodném vzorku nízkopříjmového obyvatelstva testováno, jestli neklesne jejich motivace k práci, nebo nedojde k zhoršení zdravotní péče ap.
Největší zajímavostí tohoto experimentu je, že na rozdíl od zavedené představy o základním příjmu, bude tento příjem klesat o 0,50 $ za každý vydělaný dolar. Další zajímavostí je posuzování příjmu za celou rodinu a speciální bonus pro zdravotně postižené. Tato upřesnění z Kanadského základního příjmu dělá právě Svobodnými navrhovanou “negativní daň”.
základní příjem v Kanadském experimentu:
“Každý dostane základní příjem snížený o ½  peněz, které si vydělá”
Negativní daň, nebo jak zavádí Kanada základní příjem, závisí na příjmu rodiny a je základem decentralizovaného systému sociální péče, kterého bych se velmi rád dožil i v České republice.
Mnozí politici si stále rádi hrají na bohy, každý nový politik si myslí, že dokáže sociální systém nastavit lépe než jeho předchůdce, dokonce to myslí upřímně a je přesvědčen, že dělá dobrou věc. Ale pravdou je, že se pouze staví do role nesnesitelně starostlivého rodiče, trpícího syndromem opičí lásky, který se chce postarat o každou prkotinu ze života svých děcek, svých voličů. Postarat se nám o jídlo, o zdraví, o práci i zábavu.
Proto jsem pro decentralizovaný sociální systém, pro decentralizované rozhodování. Stát má zajistit základní péči, říkejme jí základní příjem, nebo negativní daň, pro všechny podle jednoho jasného pravidla s bonusem pro zdravotně postižené. Vše ostatní by ale měl svěřit obcím, církvím, místním komunitám a hlavně rodinám. Jen obec, nebo místní komunita dokáže posoudit, že si právě tento jejich soused zaslouží pomoc a ten druhý ne. Je věcí obcí, jestli a kolik si bude držet sociálních bytů, nebo jestli zvolí jiné lepší řešení. Je správné, když se o Vás prvotně snaží postarat vaše rodina, a až když to není možné přijdou na řadu vaši sousedé, tedy obec.
Vrcholní politici by se měli vzdát své obří moci a přesměrovat potřebné finance a pravomoci do rukou obcí a nechat na nich, aby našli rovnováhu mezi solidaritou, opičí láskou a zdravou přísností a spravedlností při sociální výpomoci svým občanům.

Dejme lidem základní příjem (závislí na příjmech rodiny), neboli negativní daň. Vraťme lidem jejich důstojnost a svobodu s těmito prostředky libovolně naložit a dejme šanci a důvěru rodinám a obcím ukázat, že se o sebe a své blízké dokáží postarat lépe, než všemocný státní úředník sedící někde daleko v Praze, nebo nedej bože v Bruselu.

středa 26. července 2017

Reakce na článek - (Ne)Podmíněný základní příjem a možnosti jeho zavedení v ČR

 (Ne)Podmíněný základní příjem a možnosti jeho zavedení v ČR


Nejprve jsem se na článek vrhl v domnění, že se jedná skutečně o základní příjem.

A bylo to jasné. Autor musel udělat zásadní chybu ve výpočtu.
10300 Kč/ měsíc * 12 měsíců krát počet obyvatel 1,3 bilionů korun, to je celý státní rozpočet. A kde jsou další výdaje státu? Kde jsou další součásti sociálního systému státu.
Na první pohled jsem myslel, že zde mají stejnou chybu, jakou jsem viděl před lety v jiném podobném článku. Kde prezentovali příjem ještě o něco vyšší, ale nedošlo jim, že náklady státu pouze vydělili počtem obyvatel a tudíž výsledný základní příjem byl příjmem ročním ne měsíčním.

Tak kde je chyba v tomto článku?
Je to jednoduché. To řešení je poměrně asociální a pro společnost sebedestruktivní.
Oni dlouhodobě nezaměstnaným nabízejí pouze 50% tedy 5150 Kč. Dále nezahrnují pracující a živnostníky. Zde škrtli 5 milionů daňových poplatníků od této dávky. Tím způsobili, že jakákoliv práce pod 10300 kč/měsíc se nevyplatí, zabili tím pro mnohé motivaci k práci a způsobí nárůst nezaměstnanosti.

Vlastně se vůbec nejedná o základní příjem. Vytrácí ze z něj motivace pracovat, vytrácí se z něj jakákoliv jednoduchost. Zůstal mu jen ten název.

Vezměme to pěkně popořádku.


Již nadpis je zavádějící. Vzbuzuje dojem, že se jedná o nepodmíněný, nebo někdy se také říká základní příjem, nebo garantovaný příjem. Uzákonila ho zatím jen Aljaška a Brazílie (kde ale ještě nebyl zaveden). Na malém vzorku ho testuje Norsko. Občas se o něm mluví ve Finsku a dříve i ve Švýcarsku. Ve všech případech jsou hlavním problémem vysoké náklady.

Zmíněný článek ale celou tuto představu pokřivil a mluví o (ne)podmíněném příjmu. Tím vzbuzuje dojem spravedlivé rovné dávky. Ale celý článek je plný výjimek a pravidel, které výplatu této dávky podmiňuje, nebo krátí na 50%, nebo 0%.

Svobodní od dob svého založení nabízejí systém negativní daně a decentralizované sociální péče. Nemá tak vznešený a líbivý název, ale je pro chudé a sociálně znevýhodněné podstatně výhodnější.

(ne)podmíněný základní příjem - chybně zkracován jako NZP, nebo ZP, proto že se nejedná o nepodmíněný, ale silně podmíněný příjem. Jeho podmínkou je být krátkodobě nezaměstnaný. Dlouhodobě zaměstnaným by měl být krácen na 50%.

Popisovaný systém vůbec neuvažuje možnost přivýdělku, nebo částečného pracovního úvazku.
Budete-li pracovat 8 denně jako současní dělníci a vydělávají-li si touto tvrdou prací například 12-15 tisíc měsíčně, tak podle článku by si za tuto práci přilepšili o 2-5 tisíc korun. Pokud by za tyto 2 tisíce dlouhodobě odmítali pracovat, byl by jim za trest snížena dávka o 5 tisíc korun. Pokud alespoň občas za těch 2-5 tisíc půjdou do práce, nebude se jim dávka 10300 Kč krátit. Jakákoliv práce dnes hodnocené pod 11000 Kč se nebude vyplácet a tudíž ji nikdo nebude dělat. Jakékoliv drobné pokusy o podnikání, a to i v důchodovém, nebo studenském věku jsou dle článku ztrestány ztrátou dávky. Takže na jakýkoliv pokus o přivýdělek, nebo brigádu můžou všichni rovnou zapomenout. Zrovna tak systém zapovídá jakoukoliv individuální žádost o pomoc v nouzi, nebo v trvalé invaliditě, žádné výjimky, žádný soucit, žádné slitování.

Normální bude flákat se doma a jen občas vzít mizerně placenou práci. To je život připravený pro dnes nízkopjřímové obyvatelstvo. Řady nezaměstnaných se začnou rozšiřovat a tím i náklady na sociální systém začnou narůstat. To vyústí v klesající základní příjem. Proto že od něj se budou odvíjet i důchody, začnou klesat i ty. Celý systém i obyvatelstvo zchudne a nakonec se nevyhnutelně rozpadne.

Naproti tomu Svobodní nabízejí negativní daň a decentralizovanou sociální péči.
Zjednodušeně by to mohlo vypadat takhle “Každý dostane ⅓ peněz, které mu chybí do standardního příjmu třeba do 18 000 Kč”. Posuzování této dávky by ale ve výsledku mělo být posuzováno vždy za celou rodinu s dětmi (za mě nejraději sezdané rodiny s dětmi). Standardní příjem by se spočetl s ohledem na stáří a počet dětí a i příjem by se počítal za celou rodinu. Rodina, nebo jednotlivec s velkým příjmem, by žádnou dávku nepobírali, ale rodina, nebo jednotlivec s příjmem pod standardním příjmem by dávku pobírala. Čím menší příjem, tím větší dávka.

Jakkoli malý přivýdělek by se každému vyplatil. Tím bude podpořena jakákoliv snaha si přivydělat drobným podnikáním, prací na částečný úvazek nebo brigádou.
Chudí vlastně dostanou dávku stejně, jako by tomu bylo u garantovaného příjmu, ale pracovat se bude vyplácet.

Občas se ale člověk dostane do špatné životní situace a ani standardní státní dávka nestačí na to, aby mu pomohla k důstojnému životu. A zde by podle Svobodných měla přijít na řadu individuální decentralizovaná sociální výpomoc. Pomoc by měla být hrazena krajem, nebo raději obcí. Nezanedbatelná pomoc, finanční, nebo morální by také měla přijít od širší rodiny, humanitárních organizací, církví, nebo přátel.

Svobodní věří, že nejzákladnější jednotkou sociálního zabezpečení je právě rodina s dětmi. Stát by měl přijít na řadu až když se manželé nejsou schopni dostatečně finančně postarat o své děti a životní partnery.

Svobodní věří, že základní pomoc, negativní daň, by měla být poskytnuta každému sociálně slabšímu, a to bez žebrání, ponižování, nebo nedůstojného kontrolování člověka, nebo jeho rodiny.

Svobodní věří v regionální výpomoc, že obce a místní komunita nejlépe dokáže posoudit případnou těžkou životní situaci člověka, a tak dokáže lépe rozhodnout o nutnosti další sociální výpomoci. Místní lidé a úřady nejlépe přirozeně dohlédnou, zda taková výpomoc není nadměrně zneužívána.

Stát do těchto věcí nemá zasahovat, proto že není schopen individuálního spravedlivého posouzení a kontrolování každého jednotlivce.

Svobodní jsou pravicovou politickou stranou s nejlepším sociálním systém na politické scéně.

Dejte nám šanci.

neděle 21. května 2017

Pravá, nebo levá?

Pravá, nebo levá?


Dlouhá léta jsem měl problém kam se zařadit. Byl jsem názoru, že jsem pravičák. Moc mě rozčilovalo, že třeba nácci jsou označováni za ultra pravičáky, když mě na jejich názorech nic pravicového neviděl.
Trvalo mi mnoho let, než se mi rozsvítilo. Kdo je pravičák, kdo je levičák a do které kategorie vlastně patřím.
U levičáka je to na první pohled celkem jednoduché. Neváží si až tak moc soukromého majetku (Ale ani to není pravidlem). V zásadě je pro, aby velké firmy, nebo spíše strategické firmy, jako jsou doly, školy, nemocnice, služby (odpady a mnoho jiných) patřili státu, nebo obcím, nebo by alespoň jejich činnost měla být státem maximálně řízena a kontrolována. Pro mne byla levice symbolem ztráty svobody a snaha státu vše řídit, nebo téměř vlastnit.
U pravice to pro mne bylo složité. Pravice ctí soukromí majetek, svobody obyvatel. Najednou jsem začal cítit, že mnoho z těch, co se nazývají pravicí si až zas tak moc té svobody neváží a často souhlasí s mnohými regulacemi a nesmyslnými kontrolami všeho možného. Že i pravičáci se uchylují k tomu, že by chtěli lidem předpisovat jak mají žít.
Pokusme si to tedy zjednodušit. Omezme výraz pravice a levice jen na vztah k majetku státu a soukromé osoby. No jo ale to zas nesedí. Současná levice už vlastně znárodňováni v pravém smyslu nehlásá. Ale přesto má snahu o něm rozhodovat.
Tak jinak.
Levice chce většinou rozhodování o  majetku a službách svěřit do rukou politiků.
Pravice chce většinu rozhodování o majetku a službách nechat v rukou vlastníků firem a korporací.
Podle tohoto pohledu jsem tedy pravičák. No jo ale stejně to nemohu říkat, protože mnoho pravičáků prosazuje zákony omezující svobodu, zavádějí regulace a kontroly. Jak je tohle možné.
Najednou jsem narazil na termín ekonomický fašismus. Zprvu mě přišlo hrozné označovat někoho za fašistu, ale na druhé straně fašisti jsou označováni za ultra pravičáky. Ale fašisti také poroučeli regulovali dohlíželi na chod celé společnosti. No jo, ale je pravdou, že uznávali soukromí majetek.
Tak znovu jak to tedy s tou pravicí a levicí je.
Konečně jsem na to přišel.
Levice se opírala o chudé a tak prosazovala, aby ve volbách vyhrál levicoví politik, který na vše dohlédne. Bude vše dobře řídit. Vycházeli z domněnky, že když se opírá o ekonomicky slabší skupinu, že bude i více hájit její zájmy.
Pravice se opírá o podnikatele, o majitele korporací a velkých firem. Ty vše budou řídit lépe a velkým (jejich) firmám se bude dařit. Když se daří firmám, vzkvétá ekonomika.
A jsem v tom zas. Pokud to takhle specifikuji, tak už se zas jako pravičák necítím.
Já přeci nechci o mém životě skrze korumpované politiky rozhodovali majitelé korporací.
V demokratickém systému totiž oba směry vedou k téměř stejnému výsledku. Rozdíl je jen nepatrný.
Dle levice politici rozhodují, jak se mají chovat firmy, podnikatelé a lidé obecně.
Dle pravice majitelé velkých podniků a korporací rozhodují, jak se mají chovat politici a lidé obecně.
Oba systémy tak vlastně můžou inklinovat k přísnému totalitnímu systému, kdy se běžný občan, ať už chudák, dobře i špatně placený zaměstnanec, nebo malí a střední podnikatel mají chovat, jaká mají dodržovat pravidla. Oba tyto systémy časem zjišťují, že mohou regulovat téměř každý aspekt jejich života.
Je sice asi pravdou, že oba tyto systémy by mohli respektovat i svobodu člověka a ve většině oblastí ho nechat svobodně žít.
Ale politici musí vyvíjet činnost a musí stále dokazovat, že myslí na blaho občanů. No a z pozice vlády a parlamentu neznají jiný nástroj, než jsou právní dokumenty. A proto že když už uspěli ve volbách, chtějí dokázat, že jsou co platní. Tak schvalují jeden právní dokument za druhým a myslí tím blahem na nás na voliče.
Je to podobné jako s opičí rodičovskou láskou. Tak moc na nás myslí, na naše blaho, že se v tom pevném sevření nedá žít.

Tak jsme si to pěkně vydefinovali a já zas nevím čí jsem.
Cítím, že obojí je špatně, ale jak z toho ven. Jaký politický směr tedy chci zastávat?

Tak jaký politický směr zvolit?

Už jsme si vysvětlili, že pravicová i levicová politika může vést k totalitě. Po totalitě přichází uvolnění, které je nastoleno buď revolucí, nebo válkou.
Existuje nějaký politický postoj, který by tento cyklus střídání bolestivého uvolnění (válka, nebo revoluce), skokového příchodu svobody a následného a plíživého postupného návratu do tvrdého totalitního režimu.
Totalita přihází nenápadně a často je doprovázena dobrým úmyslem myslet na blaho voličů. Opičí láska politiků vede k totalitnímu režimu.
Cestou je tedy méně péče politiků o voliče. Méně opičí lásky, více svobody, ale i více odpovědnosti na lidech.

Jak se zbavit opičí lásky

Základem takové přehnané lásky je nedůvěra, že se o sebe dítko nedokáže postarat samo.
Pokud tedy chci najít lepší systém, prvním krokem musí být aby politici projevovali důvěru v občany.
Pokud někomu věřím, svěřím mu tedy nějaké pravomoci. Svěřit pravomoci někomu, koho mám na starost, je vlastně decentralizace moci.
Jak tedy nastavit politický systém, aby přirozeně důvěřoval nižším orgánům moci, podnikatelům, ředitelům státních organizací a v neposlední řadě samotným občanům. Když jim bude důvěřovat, nebude mu činit problém na ně přesunout i odpovědnost a pravomoci.
Řešením je tedy opírat se o důvěru v podřízené. Cílem je aby v jakékoliv státní hierarchii bylo důvěřováno tomu, kdo je v té to hierarchii níže. Vláda by měla důvěřovat náměstkům. Parlament a vláda by měla důvěřovat krajům a obcím. Obce, kraje i stát by měli důvěřovat šéfům státních společností.
Trochu se ještě vrátím k odpovědnosti. Když vychováváte dítě a chcete o vést k samostatnosti, nejprve mu musíte začít důvěřovat. Je to trochu risk, proto že na něj přesouváte rozhodovací pravomoc, snižujete dohled, ale odpovědnost si z počátku necháváte na sobě. Přesun odpovědnosti je sice správný, ale nemusí nutně jít ruku v ruce s pravomocí. Řekl bych, že odpovědnost by měla jít ruku v ruce s kontrolou. Kdo si nechává kontrolní mechanizmus, ten nese odpovědnost.

Takže to ještě jednou upřesním. Před totalitními systémy nás může uchránit, když politici budou důvěřovat svým podřízeným a budou důvěřovat svým voličům. Proto by na ně přesouvat pravomoci. Kontrolovat nižší úrovně státní správy je sice nutné, ale jen do té míry jakou odpovědnost za ně nadřízený orgán je ochoten převzít, proto je třeba postupně na ně přenést i velkou část odpovědnosti a tím se vzdát i velké části dohledu.

čtvrtek 16. února 2017

Jak porazit levicové myšlení

Jak porazit levicové myšlení

Je občas těžké lidem vyvrátit na první pohled hezké levicové myšlení. Inspiroval mě třeba jeden post na facebooku.

příspěvek z facebooku:

Zajímavá argumentace proti efektivitě volného trhu. Autor přirovnává volný trh k přirozenému výběru. Přežijí jen ti, kteří se dokáží nejlépe adaptovat. Výsledné řešení ale může být velmi neefektivní.

Jako příklad uvádí les. Stromy tam soutěží o sluneční svit - energii tak, že rostou do stále větší výšky. Nikdo si nemůže dovolit mít nižší kmen, protože sluneční svit by mu zastínili ostatní. Kdyby se ale nějakým způsobem stromy "dohodly" a kmeny si kolektivně zkrátili, tak všichni se dostanou ke stejnému množství energie bez toho, aby musely vynakládat masivní zdroje na růst kmenu. 

Další příklad. Podobně vidí autor i britské zdravotnictví, kde jdou obrovské peníze na marketing jednotlivých léků (více jak 70tis. liber na doktora/rok). To se samozřejmě potom promítá i do ceny těch léků. Jsou to 2x větší náklady než na výzkum a vývoj. Dle autora, pokud by došlo k nějaké regulaci těch výdajů, vedlo by to k nižším nákladům a tedy i nižší ceně léků.

Kde má tato argumentace slabinu?

A kde je tedy chyba?

Chyba tam je a to propastná. Jeden ze zásadních problémů není jen ta dohoda, ale pokus o šetření. Konkurenční boj, boj o zdroje a o přežití je tím největším motorem pro rozvoj. Šetřením se prošetříme akorát ke stagnaci. Život je o boji o zdroje o boji o úspěch.

Například ten les. Když se ty velké stromy dohodnou, že přestanou soutěžit, přestanou se vyvíjet a budou šetřit zdroje. Pravděpodobně tuto jejich dohodu odmítnou ctít ty nižší rostliny a bud se chtít také dostat k slunečnímu světlu. Stromy se po čase dostanou do situace, že to budou muset řešit. Buď uznají, že se zmýlili a opět začnou bojovat, nebo se dohodnou a společně se pokusí těm rostlinám dole zregulovat jejich růst, jejich rozvoj, vysvětlit, že je to pro jejich dobro, pro jejich ochranu.

S těmi agresivnějšími druhy budou muset uzavřít dohodu o neútočení a uplatit je nějakou dotací, nebo pravomocí. Ale je to chyba, to je zastaví jen na chvíli. Brzy se pokusí opět přerůst těm šetřivým stromům přes jejich korunu. Nakonec stromu vydají mnohem víc energie na obranu před neposlušným porostem u jejich kořenů. Postupně budou zavádět a přitvrzovat totalitní chování. Nakonec ten boj stejně prohrají a najde se rostlina, která stromy odsune na druhou kolej. Jen mám strach, že po takovém souboji se nové rostliny místo obnovení volné soutěže pokusí po vzoru staré gardy stromů je zregulovat a pokračovat v totalitním vládnutí.

Příklad s léky by se dal přirovnat k těm rostlinám pod stromy, které se rozhodli šetřit. Výrobci léků spolu svádějí tvrdý boj. Ano, spotřebovávají mnoho zdrojů a snaží se najít co nejvíce místa na trhu, snaží se zlepšovat jak propagaci, tak složení. Chtějí být nejúspěšnější na trhu a vyrůst do závratné výšky. Regulátor, ten kdo teď vládne a nechce aby se vyvíjeli a snažili se vyrůst, tak jim vysvětluje, že je lepší, když se dohodnou a budou šetřit. Proto že co kdyby nakonec vyrostli a byli silnější, než momentálně vládnoucí garnitura.


Dva různé přístupy. šetření a stagnace, nebo tvrdý konkurenční boj

Jde vlastně o porovnání dvou přístupů. Trh a volný souboj o úspěch. Nutí stále hledat nové zdroje energie, hledat si své čestné místo na světě. Druhý způsob je začít šetřit a přestat se vyvíjet. Přestat usilovat o úspěch. Pokud bychom zastavili vývoj všech živých tvorů a rostlin, potom by takto stagnovat mohli poměrně dlouho, ale pokud jen jediný druh se touto stagnací řídit nebude, je jen otázkou času, kdy se vyvine natolik, aby stagnující druhy poslal do propadliště dějin.

Kdo je líný a nechce bojovat, se zprvu pokusí usurpovat, terorizovat a regulovat ty slabší, ale dříve nebo později stejně prohraje.

Zdroje jsou.

Argument, že zdroje jsou omezené jsou také liché. Zdrojů je dost. Když jeden zdroj začne docházet, tak se lidstvo přeorientoje na jiný. Život na zemi je už dlouho a jeho životní zdroje se již mnohokrát změnili. Život si vždy cestu najde. Objeví se nové technologie, nové způsoby využití energií. A najdeme je díky tržní ekonomice, díky tvrdému konkurenčnímu boji o úspěch.

Život je boj

Souboj o přežití, nebo lepší podmínky k životu jsou samotnou podstatou života na zemi. konkurenční, nebo chcete-li evoluční souboj je tou energii, která již tak dlouho přispívá k rozvoji života na Zemi.

neděle 5. února 2017

Spravedlivý sociální systém?

Spravedlivý sociální systém?




Jak by měl vypadat spravedlivý sociální systém?
V poslední době se v několika zemích začalo mluvit o možnosti zavést garantovaný příjem. Některé státy už uvažují o jeho zavedení, třeba Finsko a Švýcarsko. Švýcaři ale nakonec v referendu tento návrh odmítli jako příliš drahý. Zatím nepodmíněný příjem uzákonila Aljaška, Brazílie (zatím není aplikován) a pokusně na malém vzorku Finsko. V roce 2017 se bude v Norsku testovat na 2000 nezaměstnaných.
Tato myšlenka koluje v Evropě již delší dobu, ale jeho zavedení brání dva důvody. Obava z příliš vysokých nákladů a obava ze ztráty motivace pracovat.
Uznávám, že zavedení takového radikálního řezu do sociálního systému je nevypočitatelné. Už proto se mi líbí řešení Svobodných (negativní daň). Ale i zde mě trápí, že nedošlo k jeho dotažení, lepšímu propracování a zdůvodnění.
Řešení Svobodných je ideálním stavem a řeší oba hlavní problémy.

Obava z příliš vysokých nákladů

Negativní daň je vlastně garantovaný příjem pouze pro chudší část obyvatelstva. Sice úplně neodstraňuje sociální agendu, ale extrémně ji zjednodušuje. Toto řešení je podstatně úspornější pro státní rozpočet, takže si ho bude moci dovolit i finančně slabší Česká republika.

Obava ze ztráty motivace pracovat

Negativní daň, nebo garantovaný příjem, sám o sobě nebere lidem motivaci pracovat o nic méně, než jiný sociální systém. Jsem názoru, že každý člověk by rád měl o něco více finančních prostředků, než právě má. Motivaci k práci bere úplně něco jiného. Je to skoková ztráta sociální dávky a minimální mzda.

Skoková ztráta sociální dávky

Negativní daň od Svobodných i garantovaný příjem nezpůsobí při získání malého příjmu ztrátu dávky. Negativní daň se sice sníží, ale přesto se člověku jeho příjem znatelně zvýší a tudíž se mu vyplatí pracovat. U garantovaného příjmu je to ještě jednodušší. Motivace pracovat u obou systémů prostě je. V obou systémech žádný občan nebude muset “škemrat” o dávku, aby přežil.


Minimální mzda

Minimální mzda je největší zabiják motivace pracovat. Jde vlastně o hranici, která uvrhne část obyvatel do kategorie nezaměstnatelní. Je mnoho lidí, kteří když žádají o práci, tak jejich vzhled, chování nebo pověst způsobí, že zaměstnavatel dospěje k názoru, že mu žadatel o práci nevydělá ani na minimální mzdu, kterou je mu povinen vyplatit. Zrušení této hranice společně s negativní daní ve výsledku způsobí, že takový člověk získá práci - byť za nízkou mzdu, ale třeba s velmi malými pracovními nároky. Takový člověk si místo válení doma přivydělá třeba na pivo, cestování nebo na nějaký koníček. Postupně se může v pracovním nasazení zlepšovat a zvyšovat svůj životní standard. Nebo taky ne, ale hlavně bude spokojený.
Minimální mzda nebude zaměstnavatelům napovídat, jakou mají platit mzdu. Budou odkázáni na trh a budou muset nabídnout takový plat, aby za něj lidé chtěli chodit do práce.
Vztah zaměstnanců a zaměstnavatelů se tím stane přátelštějším a spravedlivějším.

Kalkulace



Největším důvodem, proč se vyhnout garantovanému příjmu a raději používat negativní daň je porovnání finanční nákladnosti.
Celou kalkulaci jde ještě dělit, podle toho, zda by negativní daň měla být vyplácena i důchodcům, k čemuž bych se přikláněl. Starobní důchod by pak měl být úměrně snížen o vyplácenou negativní daň, aby pro potřeby výpočtu nedošlo ke změně finančního postavení důchodců.


Celá kalkulace je postavena na datech k roku 2015 a obě varianty počítají s velmi velkým navýšením daně z příjmů, proto že obě varianty sociálního systému by zároveň měly nahradit odpočitatelné položky za poplatníka, manželku a děti z této daně.


Dejme tomu, že budeme počítat jaké si minimum na osobu 6000 Kč/měsíc.
Výpočet garantovaného příjmu je celkem jednoduchý 6000,- Kč x počet obyvatel krát 12 měsíců.
Tedy náklady na garantovaný příjem jsou cca 760 000 000 000 Kč/rok + ještě započteme náklady na důchody, snížené o vyplacený garantovaný příjem (každý důchod by snížen o 6000 Kč/měsíc), to je cca 117 000 000 000 Kč/rok. Tedy celkem včetně starobních důchodů, 877 miliard Kč/rok, což je více jak 73% stáního rozpočtu.


Negativní daň je v tomto výpočtu podstatně výhodnější. Přičemž vycházím ze standardního příjmu 18000,-Kč/měsíc a koeficientu 0,333, tedy každý dostane ⅓ chybějících příjmů, z toho vyplývá, že nezaměstnaný bez příjmu dostane 6000,- Kč/měsíc, což je pro něj stejné jako výše počítaný garantovaný příjem. Přičemž kalkuluji o něco nižší standardní příjem pro děti a na druhou stranu počítám s bonusem pro rodiny, který opět náklad rodině dorovnává.
V tomto případě náklady na negativní daň vychází na 261 000 000 000 Kč + dorovnání pomocí důchodů snížených o vyplacenou negativní daň, tedy 117 000 000 000 Kč.
Negativní daň tedy včetně starobních důchodů je 378 miliard Kč/rok, což je pouze 31% státního rozpočtu.

Dalším nemalým výdajem jsou důchody invalidní, který by odhadem mohl být někde okolo 114 miliard/Kč.
V případě garantovaného příjmy, by se tak jednalo o náklad 1 bilion Kč a tím by došlo ke spotřebování téměř celého státního rozpočtu pouze na sociální systém.
Naproti tomu negativní daň je minimální o 500 miliard levnějším řešením při stejném sociálním zajištění nízkopříjmové skupiny obyvatel.

Porovnání flexibility


Dalším nezanedbatelným aspektem obou sociálních systémů porovnání flexibility. Většina politiků ráda zasahuje do sociálního systému, například před volbami chce slibovat úpravu sociálních dávek.
Úprava výše garantovaného příjmu vždy bude mít ohromný dopad na státní rozpočet, V podstatě dochází k zablokování možnosti systém upravovat dle okamžité politické situace.
Na druhou stranu u negativní daně není problém hýbat s oběma parametry daně. Tím může vláda velmi rychle reagovat na sociální situaci obyvatel, a přitom mýt pod kontrolou dopad nad náklady na státní rozpočet.