pondělí 12. února 2018

Je morální daň z nemovitosti?

V politickém programu Strany svobodných občanů se uvádí, že jsme pro zrušení daně z nemovitých věcí. V zásadě s programem Svobodných souhlasím, ale zrušení této daně pro mne není nevyhnutelnou podmínkou. Dovedu si představit i daňoví systém postavený pouze na daních pozemkových.

Daň z nemovitosti

Často jsem od mnohých slýchával, že toto daň je nesmyslná, proto že nikdo by neměl být trestán za vlastnění majetku. Ano to je správná úvaha, vlastnit majetek přeci není hřích a proč by tedy stát měl zdaňovat něco co pouze vlastním. Protiargumentem bylo, že tato daň je významným příjmem obcím a samosprávám, ale to podle mě samo o sobě nemůže obhájit existenci této daně.

Ale přeci jen v tom smysl nalézt jde. Jde o pohled na vlastnění půdy jako majetku, který existuje jen v omezeném množství, a dalo by se říct, že vlastně částečně patří státu, nebo do konce, že patří státu, který ho lidem poskytuje k užívání a také se stará o evidenci tohoto majetku a to prostřednictvím katastrálního úřadu. V případě války, nebo nějaké politické revoluce (v minulosti se již stalo), hrozí i vyvlastnění, tedy převedení zpět na stát. Stát se k pozemkům tedy chová jako by patřili lidem a společnostem, ale vlastně jsou vlastněny státem. Vyplývá to i  z historického kontextu, kdy pozemky byli státní a panovník je propůjčoval vazalům, na základě lenního systému.
Z tohoto hlediska se v Evropě vždy platilo za propůjčenou půdu, ke které bylo časem doplněno dědičné právo a následně i možnost s takto svěřeným majetkem relativně volně nakládat a prodávat toto užívací právo.
Přijmeme li tuto historicky vzniklou myšlenku, je zde i jistý nárok na odměnu za pronajatou půdu, tedy daň z nemovitosti a pozemků. Navíc tato daň jako jedna z mála zůstala daní regionální a tudíž i nemalým příjmem územně správních celků. Jedná se o nedělitelný majetek státu. Vzhledem k tomu, že pozemky nepřibývají, ani neubývají, je logické motivovat majitele pozemků, aby nezabírali nepotřebný prostor. Změnou výše daně je možné motivovat její majitele k odprodeji zbytečně drženého pozemku. To je vhodné dokonce i z bezpečnostního hlediska , kdy by jinak mohlo dojít, že by velmi bohatá skupina lidí, chtěla postupně vlastnit většinu území státu a tím snižovala životní prostor jejich obyvatel. Tato daň tvoří překážku zbytečného obsazování území a tvoří daňovou konkurenci, kterou považuji za velmi přínosnou.
Popřeme li tuto myšlenku, budeme li tvrdit, že pozemek je výlučným soukromím vlastnictvím, popíráme tím samotnou územní celistvost státu a tím samotnou jeho podstatu.
Z tohoto pohledu může být legitimní i jistá omezení ohledně nakládání s pozemky a tok jak z pohledu užívání, tak z pohledu změny majitele. Stát například může zamezit prodeji cizincům, nebo určit způsob užívání pozemku. Navíc je majitel dle katastrálního úřadu je majitelem pouze povrchu, vše nad ním a vše pod ním stále patří výlučně státu. Vzdušný prostor, nerostné suroviny a podzemní vody nepatří majiteli pozemku.
Dokonce si dovedu představit radikální řešení, kdy jedinou, nebo nejdůležitější daní byla pouze daň pozemková, která by se lišila dle územního členění obcí a státu. Jedná se podle mě o nejspravedlivější daň. Stát se skládá z občanů a z území. Jediné, stát si tedy může nechat platit za pronájem tohoto území, nebo si jeho činnost musí platit samotní občané ze svých příjmů. Tím máme definovány dvě nejobhajitelnější daně. Daň pozemkovou a daň z příjmů. Daň z příjmů bude vždy těžce vymahatelná, a stát z důvody kontroly musí zavádět dohled, kontrolu svých obyvatel. U daně pozemkové je to velmi jednoduché, daň se vyčíslí na základě katastrálních map. V případě neplacení se majiteli prostě část pozemku odebere v exekučním řízení. U pozemkové daně nelze mít neplatiče a daňové úniky. Při výběru daně pozemkové, nemusí stát nikterak dohlížet na své obyvatele. Je to nejjednodušší a nejspravedlivější daň.
Moje řešení je tedy nezdaňovat podle ceny nemovitosti (i když i rozsah stavby jako základ daně je obhajitelný hlavně z pohledu ceny pozemku v centru měst, pozemek pod mrakodrapem a pozemek pod stánkem má pro obec velmi rozdílnou významovou hodnotu) na pozemku postaveném, ale podle názoru místní samosprávy, například podle lokality, druhu užívání pozemku a dle územního plánu obce.

Daň pozemková

Z předchozího vysvětlení vyplývá, že nejsparvedlivější, nejlépe vymahatelnou daní je právě daň pozemková.
ČR má rozlohu 78 866 km², to je 7500 m²/osobu. Využitelnost území k rozprodeji může být v rozmezí 70-83% (15% národní parky, 2% vodní plochy) plochy v závislosti na velikost národních parků, chráněných oblastí a vodních ploch. Na jednoho obyvatele připadá tak 7500 m² plochy, při využití 80% to je 6000 m²/osoba plochy ČR.
Pokud by jsme přijali myšlenku jediné daně pozemkové, pak bychom potřebovali vybrat 2 bilionů korun (financování státu i obcí dohromady). To je cca 30Kč/osoba za rok/m². Tato daň by se mohla lišit dle místa až v řádu stonásobků.
V takovém případě by nebylo třeba vybírat žádnou jinou daň. Jen by si obce určili dle lokalit výši zdanění vlastněné plochy. Nebylo by tak sporu o tom, kdo má platit jak velkou daň. Nebylo by pak ani neplatičů. V případě neplacení daně by došlo k jejímu zaplacení exekučním odkupem vlastněného majetku a to až do stavu zaplacení dluhu. V případě, že někdo již nebude vlastnit žádnou plochu, tak tím přestává být i daňovým poplatníkem.

pátek 12. ledna 2018

decentralizace a odpovědnost



O dětech rozhodují rodiče, jejich rodiny. O soužití sousedů rozhodují obce. O základních právních normách celého národa rozhoduje stát. A každá z těchto skupin by i měla bojovat za udržení této pravomoci.

Rodina se má bránit, aby do ni nepřiměřeně nezasahovala obec. Obec by měla bojovat za zachování svého práva si své území a obyvatele spravovat maximálně samostatně bez zásahů státu. Stát by měl dohlížet, aby do jeho chodu nepřiměřeně nezasahovali okolní státy. Stát by měl dohlížet na mezinárodní situaci a snažit se pro své obce rodiny a jednotlivce zaručit maximální klid na jejich práci a spokojený život.

Zde popsaný princip je mojí základní životní filosofií je to jeden ze základních principů, který se prolíná všemi mými argumenty a postoji.

čtvrtek 21. prosince 2017

Reakce na prohlášení vlády k sociální politice

Reakce na prohlášení vlády k sociální politice
https://www.vlada.cz/cz/jednani-vlady/navrh-programoveho-prohlaseni-vlady-162319/#Socialni_politika_a_zamestnanost

Já v prohlášení vidím hned několik rozporů, nebo věcí se kterými nesouhlasím:

1)  Vláda tvrdí, že navýší pevnou část důchodu z 9% na 10% průměrné mzdy a důchodcům nad 85 let přidá 1000 Kč. Dále tvrdí, že zvýší důraz na zásluhovost důchodového systému. Naproti tomu chce zachovat současný systém valorizací, který počítá, že z valorizovaných výdajů odečte náklady na pevnou část důchodů, která se zvýší a zbytek rozdělí dle zásluhovosti. Tím dojde ke snížení části rozdělované dle zásluhovosti.
Malé důchody se zvednou a vysoké se sníží, což je v rozporu s prohlášením "posílí princip zásluhovosti".
viz: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/navrhovana-zmena-penzi-by-vetsine-senioru-zbrzdila-rust-duchodu/1564447

 2) Vláda se chystá pokračovat poměrně striktním řízení chodu sociálních zařízení a služeb a to včetně snahy zasahovat do výše výplat jejich zaměstnanců (hodlá zajistit navýšení mezd) a řízení jakou a v jaké míře mají služby poskytovat. Jedná se tedy o pokračující trend vlády zasahovat ovládat sociální odvětví množstvím nařízení, regulací a podmíněných dotací.Vláda stát nepovažuje za svobodnou společnost, ale za pečovatelský ústav plný nesvéprávného obyvtelstva.
Vláda by si měla uvědomit, že není našim neomezeným vládcem, ošetřovatelem a vychovatelem, a že mi nejsme její nesvéprávné děti, o které se má starat.

3) Vláda chce ovlivňovat chování lidí a to hlavně dlouhodobě nezaměstnaných, přičemž finanční motivaci (spíše demotivaci v podobě příspěvku pro dlouhodobě nezaměstnané) nechává v rukou státu, ale náklady a aktivitu na výchovu lidí (pravděpodobně zajištění různé veřejné práce a vzdělávání) přesune na obce.  Za mě velmi nefér postavení obcí a krajů, které zaváže povinnostmi, ale nedá jim pravomoc rozhodovat o finanční motivaci nezaměstnaných, nebo sociálně špatně situovaných rodin a jednotlivců. Obcím by měla být dána i pravomoc rozhodovat o výši speciálních sociálních dávek a  jejich způsobu přidělení.
Obce jsou v situaci, kdy mají obrazně řídit loď, ale nemají v rukou kormidlo, tím kroutí stát.

4) Vláda prohlašuje, že chce zvýšit motivaci pracovat, ale jde na to opět špatně. Údajně předvídatelným zvyšováním minimální mzdy. Minimální mzda podle ekonomických studí a několika ekonomických publikací (například "Zásady ekonomie" - Mankiw Gregory N.), vytlačuje z trhu práce příliš nekvalifikovanou pracovní sílu. Minimální mzda určuje jakousi pomyslnou příčku, jaké musí uchazeč o práci dosáhnout, aby byl pro zaměstnavatele akceptovatelný a tudíž mohl získat práci. Pak situaci lidí, kterou minimální mzda vytlačila z přirozeného trhu práce napravuje systémem podpor v nezaměstnanosti a systémem neefektivních rekvalifikací.
Zjednodušeně minimální mzdou a chybným systémem sociálních dávek vyrábí nezaměstnané, které se pak snaží do zaměstnání dostat formou podpor a dotací pro zaměstnavatele a investicí do systému rekvalifikací. Na jedné straně zakládá požár a na druhé straně ho za drahé peníze hasí.

středa 30. srpna 2017

centrální mozek řidiče


Příroda a lidstvo samo se odjakživa skládalo z jednotlivců. Každý měl svůj vlastní mozek, vlastní názor, vlastní myšlení. Pak přišla technická revoluce, vznikl internet a objevily se snahy vše propojit a sjednotit.
Když jde člověk přírodou, je odkázán sám na sebe. Sám se musí rozhodnout, na co bude myslet, kam půjde a jaký zvolí styl chůze. Když si však sedne do auta, musí se od základu změnit. Najednou na něj dopadne mnoho předpisů, kterými se musí řídit. V počátcích stačilo dodržovat základní bezpečnostní pravidla, jako bylo třeba pro okolí bezpečná rychlost. Pak přibylo pár dalších pravidel, aby se povedlo zvládat čím dále větší počet automobilů na cestách. Ale pořád šlo o to vymyslet způsob soužití chodců a přibývajícího počtu automobilů. Musela existovat pravidla, kdo má na křižovatce přednost, a kdo nese vinu za způsobenou škodu.
Byly to doby, kdy se stále chodcům, řidičům, prostě lidem dávala možnost rozhodovat se svobodně, ale dodržovat základní pravidla vzájemného soužití. Stále si každý směl přemýšlet o čem chtěl. Každý jedinec se mohl svobodně rozhodovat.
Ty krásné doby jsou ale pryč. Dnešnímu řidiči říkáme, přesně co má dělat, na co smí myslet a na co se smí a nesmí koukat.
Začalo to nevině. Z dobře míněných rad (za jízdy se připoutat a soustředit na řízení) se staly povinnosti. Již zde není prostor na vlastní úsudek, na vlastní názor. Zůstala jen povinnost poslouchat vyšší moc. Na příklad, nedávno nám zakázali reklamní plochy podél cest. Prý je to pro naše dobro. Nevím, zda platí, že čím bude cesta nudnější, tím bude bezpečnější. Možná se ukáže, že s přibývajícími inteligentními asistenty ve vozech a ubývajícími podněty pro řidiče, najdeme za volantem více spících, než bdělých řidičů.
S přibývající technikou ubývá řidiči práce a za jízdy i ve větší rychlosti získáváme více času na sledování svého okolí a dění ve voze. Na druhou stranu, centrální mozek lidstva (současná politika všemocného státu a mezinárodních organizací jako třeba EU) nás nutí poslouchat a myslet na základě příkazů a rozkazů z hora.
Z doporučení, připoutat se, již je dávno povinnost. Ale nyní máme povinnost i soustředit se na řízení. Nejde už o doporučení, ale o povinnost myslet na to, co Vám rozkázal stát. Řidič je dnes povinen myslet tak, jak mu to přikáže stát. Nejedná se tedy už o naší mysl, ale o centrální řízení myslí státem. Jedná se o centrální mozek lidstva.
Již dlouhou dobu je tato povinnost lidmi tolerována a pokus státu řídit naše myšlení odpouštěna, proto že jsme přesvědčeni, že stát nám do hlavy nevidí a tudíž není schopen se této povinnosti domoci.
Ale časy a technika se mění a stát postupně zvyšuje snahu naši mysl ovládnout. Používá k tomu mnoho způsobů. Více příkazů a více kontrol. Nyní odstraňuje z okolí reklamní poutače, aby naše mysl ztratila podněty k přemýšlení. Zatím jen některé pojišťovny začínají do aut montovat zařízení, které kontroluje styl Vaší jízdy. Téměř celá trasa vaší jízdy na dálnici je již kontrolována kamerami.
Jakýkoliv prostor na vlastní názor, indidviduální chování, nebo projev neposlušnosti je zaznamenán a následně potrestán.
Co vám dnešní vlády tedy vlastně vzkazují? “Vypněte své mozky, přepojte je na jeden, ten centrální. Řidiči proměňte se v bezchybné stroje.” Dobrý občan rovná se centrálně řízený stroj. Jakákoli neposlušnost, porušení pravidel, jsou považovány za chybu, kterou je potřeba napravit, resp. potrestat.

Politici otevřeli pandořinu skříňku a pomalu zapínají pomyslný centrální mozek lidstva.

Prosím vraťme se ke zdravému rozumu. K rozumu vyplývajícímu z našich odlišných hlav. Ta různorodost názorů a způsobů chování vždy byla tím, co lidstvo táhlo vzhůru. Vraťme se kořenům našeho lidství.

Z mnoha povinností udělejme opět jen doporučení. Rozhodování, jak se správně chovat, nedělejme centrálně pro celý svět, ale jen pro daný region, nebo ji nechme přímo na jednotlivých lidech.
Ze zákazu bilboardů udělejme jen doporučení věnovat se řízení a ne čtení reklam. Ze zákazu kouření v restauracích udělejme jen informační kampaň, že kouření škodí zdraví. Zrušme třeba i povinnost používání bezpečnostních pásů a nechme lidi a pojišťovny, ať sami rozhodnou, zda budou riskovat životy své a svých spolucestujících, zda budou riskovat například neproplacení následků nehody za nepřipoutání se za jízdy.

Prostě nechme lidi a jejich mozky přemýšlet a chovat se bezpečně a zodpovědně. Vždy to fungovalo a může to fungovat i v budoucnu. Přeci nejsme a nechceme být roboty na dálkové ovládání.

neděle 20. srpna 2017

Kanada zavádí základní příjem


Kanada zavádí základní příjem. Jde o zatím největší experiment tohoto druhu
Již delší dobu se mluví o základním příjmu. Většinou si pod ním přestavujeme jednotnou sociální dávku, kterou bude pobírat každý občan státu. Největším problém ale je extrémní finanční náročnost takového sociálního systému. Proto již od založení Svobodní mluví o sociálním systému na principu negativní daně. Až letos Kanada přišla s tříletým experimentem, který stále nazývá základní příjem, ale jeho nastavení mají podobné jako Svobodnými navrhovaná negativní daň.
negativní daň:
“Vyměníme minimální mzdu za standardní příjem. Každý dostane ⅓ peněz, která mu chybí do nízkého příjmu třeba 18 000 Kč”
Kanadský tříletý experiment z jara 2017. V Kanadské provincii Ontario zavádí pro pár vybraných oblastí testování základního příjmu. Byli vybrány jak lokality městské, tak venkovské a bude na náhodném vzorku nízkopříjmového obyvatelstva testováno, jestli neklesne jejich motivace k práci, nebo nedojde k zhoršení zdravotní péče ap.
Největší zajímavostí tohoto experimentu je, že na rozdíl od zavedené představy o základním příjmu, bude tento příjem klesat o 0,50 $ za každý vydělaný dolar. Další zajímavostí je posuzování příjmu za celou rodinu a speciální bonus pro zdravotně postižené. Tato upřesnění z Kanadského základního příjmu dělá právě Svobodnými navrhovanou “negativní daň”.
základní příjem v Kanadském experimentu:
“Každý dostane základní příjem snížený o ½  peněz, které si vydělá”
Negativní daň, nebo jak zavádí Kanada základní příjem, závisí na příjmu rodiny a je základem decentralizovaného systému sociální péče, kterého bych se velmi rád dožil i v České republice.
Mnozí politici si stále rádi hrají na bohy, každý nový politik si myslí, že dokáže sociální systém nastavit lépe než jeho předchůdce, dokonce to myslí upřímně a je přesvědčen, že dělá dobrou věc. Ale pravdou je, že se pouze staví do role nesnesitelně starostlivého rodiče, trpícího syndromem opičí lásky, který se chce postarat o každou prkotinu ze života svých děcek, svých voličů. Postarat se nám o jídlo, o zdraví, o práci i zábavu.
Proto jsem pro decentralizovaný sociální systém, pro decentralizované rozhodování. Stát má zajistit základní péči, říkejme jí základní příjem, nebo negativní daň, pro všechny podle jednoho jasného pravidla s bonusem pro zdravotně postižené. Vše ostatní by ale měl svěřit obcím, církvím, místním komunitám a hlavně rodinám. Jen obec, nebo místní komunita dokáže posoudit, že si právě tento jejich soused zaslouží pomoc a ten druhý ne. Je věcí obcí, jestli a kolik si bude držet sociálních bytů, nebo jestli zvolí jiné lepší řešení. Je správné, když se o Vás prvotně snaží postarat vaše rodina, a až když to není možné přijdou na řadu vaši sousedé, tedy obec.
Vrcholní politici by se měli vzdát své obří moci a přesměrovat potřebné finance a pravomoci do rukou obcí a nechat na nich, aby našli rovnováhu mezi solidaritou, opičí láskou a zdravou přísností a spravedlností při sociální výpomoci svým občanům.

Dejme lidem základní příjem (závislí na příjmech rodiny), neboli negativní daň. Vraťme lidem jejich důstojnost a svobodu s těmito prostředky libovolně naložit a dejme šanci a důvěru rodinám a obcím ukázat, že se o sebe a své blízké dokáží postarat lépe, než všemocný státní úředník sedící někde daleko v Praze, nebo nedej bože v Bruselu.

středa 26. července 2017

Reakce na článek - (Ne)Podmíněný základní příjem a možnosti jeho zavedení v ČR

 (Ne)Podmíněný základní příjem a možnosti jeho zavedení v ČR


Nejprve jsem se na článek vrhl v domnění, že se jedná skutečně o základní příjem.

A bylo to jasné. Autor musel udělat zásadní chybu ve výpočtu.
10300 Kč/ měsíc * 12 měsíců krát počet obyvatel 1,3 bilionů korun, to je celý státní rozpočet. A kde jsou další výdaje státu? Kde jsou další součásti sociálního systému státu.
Na první pohled jsem myslel, že zde mají stejnou chybu, jakou jsem viděl před lety v jiném podobném článku. Kde prezentovali příjem ještě o něco vyšší, ale nedošlo jim, že náklady státu pouze vydělili počtem obyvatel a tudíž výsledný základní příjem byl příjmem ročním ne měsíčním.

Tak kde je chyba v tomto článku?
Je to jednoduché. To řešení je poměrně asociální a pro společnost sebedestruktivní.
Oni dlouhodobě nezaměstnaným nabízejí pouze 50% tedy 5150 Kč. Dále nezahrnují pracující a živnostníky. Zde škrtli 5 milionů daňových poplatníků od této dávky. Tím způsobili, že jakákoliv práce pod 10300 kč/měsíc se nevyplatí, zabili tím pro mnohé motivaci k práci a způsobí nárůst nezaměstnanosti.

Vlastně se vůbec nejedná o základní příjem. Vytrácí ze z něj motivace pracovat, vytrácí se z něj jakákoliv jednoduchost. Zůstal mu jen ten název.

Vezměme to pěkně popořádku.


Již nadpis je zavádějící. Vzbuzuje dojem, že se jedná o nepodmíněný, nebo někdy se také říká základní příjem, nebo garantovaný příjem. Uzákonila ho zatím jen Aljaška a Brazílie (kde ale ještě nebyl zaveden). Na malém vzorku ho testuje Norsko. Občas se o něm mluví ve Finsku a dříve i ve Švýcarsku. Ve všech případech jsou hlavním problémem vysoké náklady.

Zmíněný článek ale celou tuto představu pokřivil a mluví o (ne)podmíněném příjmu. Tím vzbuzuje dojem spravedlivé rovné dávky. Ale celý článek je plný výjimek a pravidel, které výplatu této dávky podmiňuje, nebo krátí na 50%, nebo 0%.

Svobodní od dob svého založení nabízejí systém negativní daně a decentralizované sociální péče. Nemá tak vznešený a líbivý název, ale je pro chudé a sociálně znevýhodněné podstatně výhodnější.

(ne)podmíněný základní příjem - chybně zkracován jako NZP, nebo ZP, proto že se nejedná o nepodmíněný, ale silně podmíněný příjem. Jeho podmínkou je být krátkodobě nezaměstnaný. Dlouhodobě zaměstnaným by měl být krácen na 50%.

Popisovaný systém vůbec neuvažuje možnost přivýdělku, nebo částečného pracovního úvazku.
Budete-li pracovat 8 denně jako současní dělníci a vydělávají-li si touto tvrdou prací například 12-15 tisíc měsíčně, tak podle článku by si za tuto práci přilepšili o 2-5 tisíc korun. Pokud by za tyto 2 tisíce dlouhodobě odmítali pracovat, byl by jim za trest snížena dávka o 5 tisíc korun. Pokud alespoň občas za těch 2-5 tisíc půjdou do práce, nebude se jim dávka 10300 Kč krátit. Jakákoliv práce dnes hodnocené pod 11000 Kč se nebude vyplácet a tudíž ji nikdo nebude dělat. Jakékoliv drobné pokusy o podnikání, a to i v důchodovém, nebo studenském věku jsou dle článku ztrestány ztrátou dávky. Takže na jakýkoliv pokus o přivýdělek, nebo brigádu můžou všichni rovnou zapomenout. Zrovna tak systém zapovídá jakoukoliv individuální žádost o pomoc v nouzi, nebo v trvalé invaliditě, žádné výjimky, žádný soucit, žádné slitování.

Normální bude flákat se doma a jen občas vzít mizerně placenou práci. To je život připravený pro dnes nízkopjřímové obyvatelstvo. Řady nezaměstnaných se začnou rozšiřovat a tím i náklady na sociální systém začnou narůstat. To vyústí v klesající základní příjem. Proto že od něj se budou odvíjet i důchody, začnou klesat i ty. Celý systém i obyvatelstvo zchudne a nakonec se nevyhnutelně rozpadne.

Naproti tomu Svobodní nabízejí negativní daň a decentralizovanou sociální péči.
Zjednodušeně by to mohlo vypadat takhle “Každý dostane ⅓ peněz, které mu chybí do standardního příjmu třeba do 18 000 Kč”. Posuzování této dávky by ale ve výsledku mělo být posuzováno vždy za celou rodinu s dětmi (za mě nejraději sezdané rodiny s dětmi). Standardní příjem by se spočetl s ohledem na stáří a počet dětí a i příjem by se počítal za celou rodinu. Rodina, nebo jednotlivec s velkým příjmem, by žádnou dávku nepobírali, ale rodina, nebo jednotlivec s příjmem pod standardním příjmem by dávku pobírala. Čím menší příjem, tím větší dávka.

Jakkoli malý přivýdělek by se každému vyplatil. Tím bude podpořena jakákoliv snaha si přivydělat drobným podnikáním, prací na částečný úvazek nebo brigádou.
Chudí vlastně dostanou dávku stejně, jako by tomu bylo u garantovaného příjmu, ale pracovat se bude vyplácet.

Občas se ale člověk dostane do špatné životní situace a ani standardní státní dávka nestačí na to, aby mu pomohla k důstojnému životu. A zde by podle Svobodných měla přijít na řadu individuální decentralizovaná sociální výpomoc. Pomoc by měla být hrazena krajem, nebo raději obcí. Nezanedbatelná pomoc, finanční, nebo morální by také měla přijít od širší rodiny, humanitárních organizací, církví, nebo přátel.

Svobodní věří, že nejzákladnější jednotkou sociálního zabezpečení je právě rodina s dětmi. Stát by měl přijít na řadu až když se manželé nejsou schopni dostatečně finančně postarat o své děti a životní partnery.

Svobodní věří, že základní pomoc, negativní daň, by měla být poskytnuta každému sociálně slabšímu, a to bez žebrání, ponižování, nebo nedůstojného kontrolování člověka, nebo jeho rodiny.

Svobodní věří v regionální výpomoc, že obce a místní komunita nejlépe dokáže posoudit případnou těžkou životní situaci člověka, a tak dokáže lépe rozhodnout o nutnosti další sociální výpomoci. Místní lidé a úřady nejlépe přirozeně dohlédnou, zda taková výpomoc není nadměrně zneužívána.

Stát do těchto věcí nemá zasahovat, proto že není schopen individuálního spravedlivého posouzení a kontrolování každého jednotlivce.

Svobodní jsou pravicovou politickou stranou s nejlepším sociálním systém na politické scéně.

Dejte nám šanci.

neděle 21. května 2017

Pravá, nebo levá?

Pravá, nebo levá?


Dlouhá léta jsem měl problém kam se zařadit. Byl jsem názoru, že jsem pravičák. Moc mě rozčilovalo, že třeba nácci jsou označováni za ultra pravičáky, když mě na jejich názorech nic pravicového neviděl.
Trvalo mi mnoho let, než se mi rozsvítilo. Kdo je pravičák, kdo je levičák a do které kategorie vlastně patřím.
U levičáka je to na první pohled celkem jednoduché. Neváží si až tak moc soukromého majetku (Ale ani to není pravidlem). V zásadě je pro, aby velké firmy, nebo spíše strategické firmy, jako jsou doly, školy, nemocnice, služby (odpady a mnoho jiných) patřili státu, nebo obcím, nebo by alespoň jejich činnost měla být státem maximálně řízena a kontrolována. Pro mne byla levice symbolem ztráty svobody a snaha státu vše řídit, nebo téměř vlastnit.
U pravice to pro mne bylo složité. Pravice ctí soukromí majetek, svobody obyvatel. Najednou jsem začal cítit, že mnoho z těch, co se nazývají pravicí si až zas tak moc té svobody neváží a často souhlasí s mnohými regulacemi a nesmyslnými kontrolami všeho možného. Že i pravičáci se uchylují k tomu, že by chtěli lidem předpisovat jak mají žít.
Pokusme si to tedy zjednodušit. Omezme výraz pravice a levice jen na vztah k majetku státu a soukromé osoby. No jo ale to zas nesedí. Současná levice už vlastně znárodňováni v pravém smyslu nehlásá. Ale přesto má snahu o něm rozhodovat.
Tak jinak.
Levice chce většinou rozhodování o  majetku a službách svěřit do rukou politiků.
Pravice chce většinu rozhodování o majetku a službách nechat v rukou vlastníků firem a korporací.
Podle tohoto pohledu jsem tedy pravičák. No jo ale stejně to nemohu říkat, protože mnoho pravičáků prosazuje zákony omezující svobodu, zavádějí regulace a kontroly. Jak je tohle možné.
Najednou jsem narazil na termín ekonomický fašismus. Zprvu mě přišlo hrozné označovat někoho za fašistu, ale na druhé straně fašisti jsou označováni za ultra pravičáky. Ale fašisti také poroučeli regulovali dohlíželi na chod celé společnosti. No jo, ale je pravdou, že uznávali soukromí majetek.
Tak znovu jak to tedy s tou pravicí a levicí je.
Konečně jsem na to přišel.
Levice se opírala o chudé a tak prosazovala, aby ve volbách vyhrál levicoví politik, který na vše dohlédne. Bude vše dobře řídit. Vycházeli z domněnky, že když se opírá o ekonomicky slabší skupinu, že bude i více hájit její zájmy.
Pravice se opírá o podnikatele, o majitele korporací a velkých firem. Ty vše budou řídit lépe a velkým (jejich) firmám se bude dařit. Když se daří firmám, vzkvétá ekonomika.
A jsem v tom zas. Pokud to takhle specifikuji, tak už se zas jako pravičák necítím.
Já přeci nechci o mém životě skrze korumpované politiky rozhodovali majitelé korporací.
V demokratickém systému totiž oba směry vedou k téměř stejnému výsledku. Rozdíl je jen nepatrný.
Dle levice politici rozhodují, jak se mají chovat firmy, podnikatelé a lidé obecně.
Dle pravice majitelé velkých podniků a korporací rozhodují, jak se mají chovat politici a lidé obecně.
Oba systémy tak vlastně můžou inklinovat k přísnému totalitnímu systému, kdy se běžný občan, ať už chudák, dobře i špatně placený zaměstnanec, nebo malí a střední podnikatel mají chovat, jaká mají dodržovat pravidla. Oba tyto systémy časem zjišťují, že mohou regulovat téměř každý aspekt jejich života.
Je sice asi pravdou, že oba tyto systémy by mohli respektovat i svobodu člověka a ve většině oblastí ho nechat svobodně žít.
Ale politici musí vyvíjet činnost a musí stále dokazovat, že myslí na blaho občanů. No a z pozice vlády a parlamentu neznají jiný nástroj, než jsou právní dokumenty. A proto že když už uspěli ve volbách, chtějí dokázat, že jsou co platní. Tak schvalují jeden právní dokument za druhým a myslí tím blahem na nás na voliče.
Je to podobné jako s opičí rodičovskou láskou. Tak moc na nás myslí, na naše blaho, že se v tom pevném sevření nedá žít.

Tak jsme si to pěkně vydefinovali a já zas nevím čí jsem.
Cítím, že obojí je špatně, ale jak z toho ven. Jaký politický směr tedy chci zastávat?

Tak jaký politický směr zvolit?

Už jsme si vysvětlili, že pravicová i levicová politika může vést k totalitě. Po totalitě přichází uvolnění, které je nastoleno buď revolucí, nebo válkou.
Existuje nějaký politický postoj, který by tento cyklus střídání bolestivého uvolnění (válka, nebo revoluce), skokového příchodu svobody a následného a plíživého postupného návratu do tvrdého totalitního režimu.
Totalita přihází nenápadně a často je doprovázena dobrým úmyslem myslet na blaho voličů. Opičí láska politiků vede k totalitnímu režimu.
Cestou je tedy méně péče politiků o voliče. Méně opičí lásky, více svobody, ale i více odpovědnosti na lidech.

Jak se zbavit opičí lásky

Základem takové přehnané lásky je nedůvěra, že se o sebe dítko nedokáže postarat samo.
Pokud tedy chci najít lepší systém, prvním krokem musí být aby politici projevovali důvěru v občany.
Pokud někomu věřím, svěřím mu tedy nějaké pravomoci. Svěřit pravomoci někomu, koho mám na starost, je vlastně decentralizace moci.
Jak tedy nastavit politický systém, aby přirozeně důvěřoval nižším orgánům moci, podnikatelům, ředitelům státních organizací a v neposlední řadě samotným občanům. Když jim bude důvěřovat, nebude mu činit problém na ně přesunout i odpovědnost a pravomoci.
Řešením je tedy opírat se o důvěru v podřízené. Cílem je aby v jakékoliv státní hierarchii bylo důvěřováno tomu, kdo je v té to hierarchii níže. Vláda by měla důvěřovat náměstkům. Parlament a vláda by měla důvěřovat krajům a obcím. Obce, kraje i stát by měli důvěřovat šéfům státních společností.
Trochu se ještě vrátím k odpovědnosti. Když vychováváte dítě a chcete o vést k samostatnosti, nejprve mu musíte začít důvěřovat. Je to trochu risk, proto že na něj přesouváte rozhodovací pravomoc, snižujete dohled, ale odpovědnost si z počátku necháváte na sobě. Přesun odpovědnosti je sice správný, ale nemusí nutně jít ruku v ruce s pravomocí. Řekl bych, že odpovědnost by měla jít ruku v ruce s kontrolou. Kdo si nechává kontrolní mechanizmus, ten nese odpovědnost.

Takže to ještě jednou upřesním. Před totalitními systémy nás může uchránit, když politici budou důvěřovat svým podřízeným a budou důvěřovat svým voličům. Proto by na ně přesouvat pravomoci. Kontrolovat nižší úrovně státní správy je sice nutné, ale jen do té míry jakou odpovědnost za ně nadřízený orgán je ochoten převzít, proto je třeba postupně na ně přenést i velkou část odpovědnosti a tím se vzdát i velké části dohledu.