neděle 22. července 2018

Svoboda slova



Co je to svoboda slova? Kdy se při projevu můžeme cítit svobodně? Kdy máme pocit, že je na nás vyvíjen nátlak? Kdy cítíme, že by bylo správné svobodu slova někomu omezit?

Je to mnoho velmi těžkých otázek, které vám mnozí rádi rychle a bez velkého přemýšlení zodpoví. Svoboda slova je, když si beztrestně mohu říkat, co chci. Ale v reálném světě to není pravda.

Člověk je tvor společenský, měl by umět se v té společnosti pohybovat. Kdo je viník? Urazím-li tvoji mámu a ty mi dáš přes hubu. Byl jsem v právu já, když jsem použil neomezenou svobodu slova, nebo ty, když si silou vynutíš, abych se choval v rámci určitých morálních mezí? Nebo je každý povinen se nechat nechutně urážet?

Svoboda slova je často spíše o pocitu

Zajímavé je, že jako omezení svobody slova nebudeme chápat, pokud nás zastaví náš rodič, blízký přítel, nebo náš učitel, přednášející, soused, kolega z práce.
O něco hůř budeme cítit zásah místního úředníka, starosty nebo obecního policajta.
A naprosto odmítneme zásah centrální autority jako nadnárodní společnosti, soudu, státního úředníka, ale i neziskové organizace, která se pasuje za hlásnou troubu nějaké společenské komunity.

Tak jak to je? Kdo nás smí ve svobodě slova omezit? Klíčem je pro mne slovo #decentralizace.

Člověk je tvor společenský. Ale za společnost je schopen chápat relativně malou komunitu lidí, ve které je schopen se orientovat. To je jeho komunita, od které bez problému vezme nějaké to napomenutí, nebo omezení. Chápe, že se musí chovat v souladu s komunitou, protože nechce žít sám, sám vyčleněn z této komunity.
Ale mohou nastat dvě situace, kdy se komfortně necítí.
  1. Napomínání a omezování jde z větší autority, než je jeho komunita. Typicky státní moc, nebo dokonce nadnárodní moc, třeba EU. 
  2. Nebo na druhou stranu, místní komunity se rozpadají a člověk je na všechno sám. Pak je zde jen stát a já jedinec. Pak zde není nikdo, koho bych chápal jako oprávněnou autoritu. Já jedinec mám mít přece právo na individuální neomezenou svobodu a centrální stát mě nemá co omezovat. To je tyranie, to je ztráta svobody. Chybí zde právě přirozená komunita, kterou by jedinec cítil jako své blízké okolí, které ho přirozeně má právo omezovat a napomínat. Komunita, se kterou jedinec chce spolupracovat, a tak stojí o její přízeň a rád se jí podřídí. 

každá svoboda má své limity


Každá svoboda má své limity. Otázkou je, kdo je má hlídat. Centrální stát, nebo snad EU? Ne raději rodina, tvůj soused, tví přátelé, nebo místní soudce či starosta.

Čím globálnější pravidlo, tím méně svobody. Čím menší komunita, čím blíže k dané osobě je jeho soudce, tím více máte svobody.
Ale žádná svoboda není bezbřehá.
Ano stát jako centrální autorita by soudcem vašeho projevu být nikdy neměl. Musí jím být vaše blízké okolí.

Tedy v dnešním počítačovém světě je to trochu komplikace. Kdo je blízké okolí a kdo vzdálené? Přítel sedící u počítače na opačné straně Země? Proto je zde snaha o centrální dohled a proto nám ubývá svoboda. Často nám chybí ten přítel, který nám v pravý okamžik dá ten správný pohlavek se slovy, ať už držíme hubu. Místo něj to pak chce dělat facebook, nebo stát. A to je centrální dohled, to je ztráta svobody.

O svobodu slova můžete přijít dvěma způsoby. Buď vás za názor odsoudí stát, nebo společnost.
Tradiční model společnosti se rozpadá. Jsou znevažovány rodiny, zmenšuje se vliv obcí a zvětšuje se vliv státu, sociálních menšin a dotovaných neziskových společností. Ale navíc se mění technologie a internet mění naše chování, náš pohled na svobodu slova. Z prudkým rozvojem komunikace pomocí internetu si nevíme rady jak my, tak naše rodiny, tak politici. A tak politici a velké společnosti sahají k cenzuře a k omezování svobody slova.

Jak z toho ven? To opravdu nevím, jde o historicky nový úkaz. Ale myslím, že společnost i jednotlivci se budou muset na nový svět postupně zvyknout, budou si muset najít nové morální hodnoty.
Ale určitě není správný centrální politický zásah. Svobodu nelze někomu dát, nelze ji nařídit. Svobodu nemůže najít jednotlivec. A to ani jako jednotlivec v davu, ani jako člověk diktátor.

Svobodně se budete cítit jen ve své relativně malé sociální skupině, která vás bude respektovat a kterou budete respektovat i vy.

Změna musí přijít odspodu, chtěl bych říci z regionů, ale ve světě internetu něco jako region není. Jsou jen sociální sítě a v nich skryté sociální komunity. Správná cesta je hledat řešení a musí jich být mnoho. Kolik sociálních sítí, kolik sociálních skupin, kolik obcí, kolik rodin, tolik způsobů řešení, jak opět najít cestu k svobodě slova.

Závěr

Hledání svobody je nekonečný mravenčí boj. Právě ten boj o svobodu je samotná podstata svobody.
Svobodu nemůže přinést ani nařídit žádná EU, žádná vláda. Ti jsou schopni svobodu pouze brát.
Svobodu nemůže přinést ani žádný jednotlivec z davu.
Svobodu musí přinést malé sociální komunity. Rodiny, pracovní kolektivy, sociální skupiny, regiony.

Karel Kropš 22. července 2018

Žádné komentáře:

Okomentovat